Tento fakt jsem si v realitě uvědomila před několika měsíci, když jsem jednoho pondělního rána nasedla do linkového autobusu Plzeň - Praha. Cesta probíhala naprosto normálně, až do doby, než náš autobus začal předjíždět několik kamionů. Protože ale autobus nejede tak rychle jako osobní auto, utvořila se za ním menší kolona. To se nelíbilo spěchajícímu osobnímu autu za námi, které nás po celou dobu předjíždění atakovalo hlasitým troubením a „rozhodlo se“, že se nám za zdržení „pomstí“.
Když se autobus zařadil opět do pravého jízdního pruhu, nervózní auto vjelo těsně před autobus, přibrzdilo a jelo tak padesátikilometrovou rychlostí, takže bránilo autobusu i ostatním vozidlům v plynulé jízdě. Ze sedadla řidiče doléhaly k pasažérům nepublikovatelné nadávky. Ještě štěstí, že tam nebyly děti. Jejich slovník by byl hned o pár sprostých slov bohatší. Po nekonečně dlouhé době se nám nakonec podařilo auto předjet, ale celá událost měla ještě bizardnější pokračování.
Auto, řízené zřejmě psychicky narušeným člověkem se zařadilo do levého jízdního pruhu hned za nás, a v tu ránu se stalo něco, co šokovalo všechny. Řidič autobusu totiž ve vteřině šlápl na brzdu, vystoupil z vozu a šel si to ručně, stručně vyřídit s vyšinutým řidičem auta. Zastavili jsme téměř celý provoz dálnice D5. Z pravé strany nás míjely kamiony, řidiči si klepali na čela a volali, jestli nás chce autobusák zabít. Nezabil. Ale stačil by jeden nepozorný, nebo rychle jedoucí řidič, a mohlo to tak být.
Tento příklad jasně ukazuje, jak si někteří řidiči uvědomují zodpovědnost za své cestující. Jistě, řidiči jsou také jenom lidé a mají právo dělat chyby, jenže jsou chyby a chyby. A chyby, kterých se mohou vyvarovat, by se opravdu neměly stávat. V tomto případě se to sice obešlo bez následků, ale i tak zůstává otázkou, zda může někdo cizí takto bezohledně zacházet s našimi životy? Ve většině případů se bohužel nemůžeme vyhnout tomu, že svůj osud svěříme do cizích rukou.
A abych nezapomněla. Minulý týden jsem jela zase autobusem, a hádejte, kdo ho řídil?
