Fakt, že se během jejich tříletého vztahu zeptala poprvé až ve chvíli, kdy český hokejový tým porazil ten americký, ponechme stranou. Přemýšlel jsem, jak mnohasetletou historii naší země přiblížit člověku, jehož spoluobčany provází nálepka nejomezenějšího národa světa?
„Googluj, nebo zemři“ je heslem každého, kdo na webu něco hledá. Prvních pět stran nalezených odkazů mi odpověď nedalo. Informace o sportu se mísily s texty o radarech, citacemi z novin a s články o jakési americké herečce, která označila Čechy za „assholes“, jelikož ji obsluha jednoho pražského butiku nenechala v obchodě kouřit.
Na straně šesté se ale objevil odkaz na anglickou verzi internetové encyklopedie Wikipedia. Tuto mekku snadno přístupných informací denně navštíví několik set tisíc tápajících lidí. Obsahuje několik milionů hesel a její tvůrci se chlubí, že většina položek je zpracována na úrovni klasických encyklopedií.
Heslo „Czech“ je ale z pohledu Čecha až depresivně skromné. Dozvídáme se, že jsme „Slované žijící v západní části Evropy. Mluví češtinou, jazykem podobným slovenštině. Mezi jejich předchůdce patří prastaré slovanské kmeny, které žily na území dnešních Čech a Moravy již v šestém století.“
Kdyby turisté do naší republiky přijeli a četli o krásách zlatého srdce Evropy a charakteru jeho obyvatel pouze ve Wikipedii, pravděpodobně by je překvapilo, že nejezdíme na mamutech, nebydlíme ve slaměných chýších a máme tu McDonald.
Internet mi nepomohl, pokusil jsem se tedy vykřesat plamínek inspirace v prostředí, kde k člověku přicházejí všechna náhlá a geniální osvícení – v hospodě. Coby múzy jsem si přizval několik přátel a začali jsme přemýšlet. Shodli jsme se, že bude stačit najít několik atributů, ve kterých by se každý našinec poznal a které by zněly pro průměrného Američana srozumitelně.
Komenský, nebo Jágr?
„Napiš tam pivo. To tady maj rádi všichni,“pronesl duchovní guru naší inspirace, hospodský. „Já ne,“ozval se Milan a demonstrativně si objednal kolu. „Tak hokej. Na hokej snad koukáš, ne?“ „Koukám. Ale jen když ho tam přepne manželka,“neslavně hlesl Pepa. „Napiš tam radši, že jsme šikovní ve všem, na co sáhneme. Prostě zlatý český ručičky.“ „To jo. Ty znají až moc dobře. Víš, jak říkají Koženému? Český pirát z Wallstreet,“odpověděl jsem. „Přece se nebudeme chlubit tím, že ukradneme i to, co je přibitý – i s hřebíkama.“
Nastala první z mnoha zadumaných odmlk. „Tak tam napiš pravdu – že jsme banda línejch, vyčuranejch, xenofobních a sarkastickejch remcalů s gumovou páteří, co umí jenom kritizovat, a přitom si nevidí na špičku vlastního nosu.“ „To ne,“odpověděl jsem. „To by si nás mohli splést s Rakušany.“
Upadli jsme do svých soukromých světů, přeplněných hořečnatým úsilím něco vymyslet. Američance nemá smysl vykládat o Komenském, Husovi, Dvořákovi, Máchovi, Muchovi, Havlovi, či Masarykovi. Nepochopila by, že vynikáme pouze tím, kolik osobností, výjimečných snad ve všech sférách lidské činnosti, dokázal náš malý národ vyprodukovat. Museli jsme tedy najít alternativu.
Pivo a demokracie
„Tak tam napiš něco o prezidentovi. Na to by mohli slyšet, ne? Prezidenti tam mají respekt,“ osmělil se Pepa. „To jí mám napsat, že nás vede ten nafrněnej ekonom, kterého si pozvali do Kongresu na debatu o globálním oteplování jen proto, aby si z něj mohli dělat srandu?“
„Napiš, že tu máme demokracii,“ nedal se odbýt Pepa. „Jo, demokracii tu máme. Sedmnáct let. Jenže po třiceti letech komunismu, sedmi letech nacismu a čtyřech stoletích velkorakouského feudalismu si ji vykládáme tak, že kdybys místní poměry popsal Američance, která je odkojená původní demokracií, tak se bude muset ovívat Ústavou, aby neomdlela,“ dodal jsem.
Jediné, na čem jsme se nakonec shodli bylo, že se neshodneme. Nenašli jsme nic dobrého, co by spojovalo šest mužů. Natož celý národ. Uvědomil jsem si, že podstatu češství asi nejlépe vystihl můj někdejší učitel angličtiny, asi šedesátiletý Brit. Když jsem se ho zeptal, v čem vidí největší přínos Česka pro Evropskou unii, s plnou vážností odpověděl: „Modelky, pivo a Tatranky.“
Autor studuje VOŠ publicistiky
