Jaromír Šíd: Konexe řídí českou dopravu

Jaromír Šíd se narodil 23. 1. 1977 v Praze. Je prezidentem České motocyklové asociace, kterou založil v říjnu 2006. Jako s větrnými mlýny bojuje s Ministerstvem dopravy a s všeobecným nezájmem o jakékoli vylepšení dopravní situace v České republice.

Motocyklová asociace je první velká společnost tohoto druhu v ČR. Snaží se o zvýšení bezpečnosti a zlepšení celkové komunikace na silnici. Nesouhlasí s nevyrovnanými postihy bodového systému, chce větší sankce pro viníky dopravní nehody a vyžaduje kontroly oprav silnic. Spolupracuje s velkými evropskými organizacemi. V České televizi se snaží prosadit speciální pořad o bezpečnosti pro motorkáře.  

Proč máme v Čechách tak špatnou úroveň silnic?

Na motorce jsem projel řadu evropských zemí a v Čechách je opravdu úroveň silnic katastrofální. V cizině třeba funguje úplně jiný systém opravy silnic, takže běžně nenajíždíte do nebezpečného štěrku. Do výtluku silničáři doplní materiál a zataví ho v celé šířce jednoho jízdního pruhu. Recykluje se tak starý asfalt a nic se nikam neodváží, je to ekologické a rychle spravené. A hlavně kvalitní. U nás silničáři dělají jen takové záplaty, které se zase rychle poškodí.

To jsme v tomto ohledu tak zaostalí?

U nás se pomalu učí nové systémy využívat, ale ještě to není stoprocentní. Kvalitní asfalt ale dokážeme umíchat. Můj osobní názor je, že u nás není zájem dělat něco pořádně. Jak jinak vysvětlíte, že firma postaví silnici, která se za půl roku rozpadne? Ta společnost to dělá schválně nekvalitně, aby si tím opět zajistila práci. Teď se třeba buduje nový obchvat u Tábora, který se staví na pohyblivém podlaží, které se už teď začíná posouvat a propadat. Takže než se dostaví jedna část silnice, bude se muset znova rekonstruovat.

Jakou roli v tom hrají finance?

Oni u nás ty nové technologie umí použít, jen je právě nechce nikdo zaplatit. Problém je také politický. Přijde starosta a poručí si v obci novou silnici za milion. Samozřejmě, že za tak málo peněz bude silnice zmetek a za chvíli se rozpadne. Jenže starostovi to nevadí, protože to už bude po volbách. Kvůli tomu se na mě také obrací lidé a stěžují si na některá unáhlená rozhodnutí měst. Týdně odpovídáme zhruba na padesát emailů. Pod naši petici proti takovému chování se podepsalo už více než deset tisíc lidí.

Děje se to běžně?

Dějí se i horší věci. Třeba na ministerstvu dopravy jsou firmy, které dostanou zakázku zhruba v řádech stovek milionů korun bez výběrového řízení. Dotyčná společnost u nás předtím nikdy nic nedělala. A teď nahrazuje klasická svodidla, která normálně fungují, lanovými.

Dělal jste s tím něco?

Oslovil jsem ministerstvo dopravy, aby mi ukázalo podklady zadání konkursu. Neukázali, a asi ho ani nemají. Chtěl jsem si prověřit nárazové testy, ale ty také nejsou. Viděl jsem akorát fotky s naaranžovaným nákladním autem, které u lanových vozidel pouze stojí.

Proč vám lanová svodidla tak vadí?

Ředitel té společnosti tvrdí, že když do nich narazíte ve stotřicetikilometrové rychlosti, tak že se pod vámi prohnou a v podstatě se vám nic nestane. Jenže podle mě jsou daleko nebezpečnější. Normální svodidla mají plochu, po které se auto nebo motocykl může sklouznout. Pokud tam máte nohu, tak vám ji motorka amputuje, ale s takovým handicapem se pořád dá žít. Odrazíte se, budete válet kotrmelce, ale přežijete to. Jenže když člověk nalítne do lanového svodidla, tak nemá šanci. Motorkář má nechráněný hlavně krk, takže je téměř jisté, že bude o hlavu kratší.

Jsou nějaké objektivní bezpečnostní testy lanových svodidel?

Lanová svodidla prý splňují střední testy zadržitelnosti vozidla. Jenže ty nikdo nikdy neviděl. Takové limity se navíc stejně porušují. Na Strakonické ulici v Praze jsou tato svodidla povolena k použití zhruba pro dvacetiprocentní provoz, jenže ta komunikace je zatížena více než osmdesáti procenty.

V cizině se používají lanová svodidla?

Tam jsem je viděl úplně sporadicky, jen někde na severu. V Německu tato lanová svodidla pokrývají kvůli bezpečnosti plechem.

Dá se tedy na českých silnicích vůbec jezdit na motorce?

Dá, ale je to velmi riskantní. S cizinou se to nedá srovnat, i na východě se jezdí lépe než u nás. Tady nejsou řidiči automobilů vůbec ohleduplní, nedávají blinkr, ani přednost a jezdí na červenou. Teď co je nařízeno mít rozsvícená světla, nejsou motorky už vůbec viditelné. Proto je nehodovost motorkářů vysoká. Každý čtyřiadvacátý motocyklista při nehodě zemře, takže průměrně položí na silnici život sto lidí ročně.

Motorkáři ale často jezdí velmi rychle…

Jde o komunikaci. Věřím, že když stát vyjde motorkářům alespoň v něčem vstříc, že i oni se umírní. V zahraničí funguje spolupráce mezi státem a motorkáři velmi dobře. Organizace jako je ta naše komunikuje s policií, se záchrankou. Kdyby se s námi třeba policie poradila o zřízení motocyklové hlídky, určitě by všem pak nedávala špatný příklad. Jejich oblečení nevětrá, je černé s málo reflexními doplňky a hlavně má nedostatek chráničů! Pokud by se jim stala nehoda, tak to řidič odnese svým zdravím. To je zázrak, že k tomu ještě nedošlo.

Znáte jiné takové alarmující případy?

Mám nafoceného lektora autoškoly, který jede s žákem na silné motorce v žabkách a tílku. Kdyby upadli třeba jen v padesátikilometrové rychlosti, může jim to utrhnout celou botu, natož žabku, z dlaní jim náraz obrousí celou tkáň a to maso už jim nikdy nenaroste.

Jak se vám tedy daří vaše návrhy na zlepšení prosazovat?

Jde to dost těžko. Lidé jsou v této oblasti provázaní v takovém kartelu, navzájem si dokonce zvedají i mobilní telefony. Čtyři měsíce jsem si dával schůzku na ministerstvu místního rozvoje, a za celou dobu mě nikdo nepřijal. Ministerstvo dopravy nám nechce přispět ani korunu přesto, že jsme jediná takto zaměřená organizace v Čechách. Bezpečnostní akce BESIP navíc bude končit, protože jim někdo odčerpal z rozpočtu většinu financí. Snažíme se navázat spolupráci s Českou televizí a vysílat pořad s radami pro motocyklisty, který u nás není. Jednou jsem viděl v televizním spotu vtipné varování před řidiči, kteří mají poznávací značku třeba 1111, že jezdí riskantně a jsou nepřizpůsobiví, takže si na ně má společnost dát pozor. Jedná se o značky aut, jako je Porsche nebo Ferrari. Když přijdete k úřadu na Mariánském náměstí, tak tam na parkovišti stojí zhruba šest služebních aut s poznávací značkou 1010, 5555 atd. Takže ministerstvo dopravy de facto říká, že se máme vyvarovat úředníkům Hlavního města Prahy, kteří jsou nepřizpůsobiví. To, myslím, dobře vystihuje situaci.

Jsou úředníci nepřizpůsobiví a neochotní vám pomoci?

Lidé se tam neustále mění, pořád kolují po různých resortech, a než se ohřejí, nechtějí nic řešit. Další chybou je, že z úřadů odchází odborníci. Lidé, kteří tomu rozumí, nevyhovují tabulkovým hodnocením, a tak mají přednost ti, co se pyšní titulem klidně i z jiného oboru. Ti, co chtějí spolupracovat, mají zase svázané ruce. Přednost mají vždy lidé s konexemi, tak to bude vždycky.

Lidi na vyšších místech tedy nezajímá bezpečnost na silnicích?

Když jsou schopní schválit lanová svodidla, tak ne. Naše práce probíhá v takovém pravidelném cyklu. Chtěl jsem třeba zjistit, kolik lidí má v Čechách řidičské oprávnění typu A i B. Oslovil jsem proto dopravní policii, ti mě poslali na Magistrát, ten zas na Ministerstvo dopravy, odtud na BESIP, pokračoval jsem na Ministerstvo vnitra, odkud mě poslali na Policejní prezidium, a to zas na Ministerstvo dopravy. Až soukromě jsem zjistil, že je zhruba osm set tisíc registrovaných motocyklů, ale k jiným statistikám jsem se nedobral. Mrzí mě, že naše práce probíhá vždy takhle. Příslušné orgány prostě nespolupracují.

Foto: Richard Čermák