Vojtěch Probst: „U zpívaného slova si tolik nedovolíte“

Kdy jste začal psát poezii?

První básničky dokonce snad ještě před pubertou, ale slovo poezie je pro tehdejší i pozdější pokusy nemístně silný výraz.

Co vás přivedlo k psaní textů?

Ještě na gymplu za mnou přišel Martin Hrubý s tím, že zakládá kapelu. Oznámil mi, že budu psát texty, tak jsem mu odevzdal několik příšerností, které on s vážnou tváří zhudebnil. O písňových textech jsem tehdy měl jen mlhavé tušení, nicméně jsem byl bytostně přesvědčen, že jsou na písničce tím nejdůležitějším. Hudbu jsem považoval jen za nepotřebný doprovod slov.

Díky rodičům jsem vyrůstal mezi knížkami a odmalička psal "romány" - strašlivé ptákoviny, v nichž si zestárlí piráti vyřizovali účty v cukrárně, kde se jako bezzubí staříci začali znovu scházet, a podobně. Naši mě v tom podporovali, jednak z výchovných důvodů, jednak pro své značné pobavení.

Plánujete vydat básnickou sbírku?

O nedopsaném není zdrávo mluvit, ale jeden takový celek rozepsaný mám, pohříchu už rok. Hodně času teď věnuji spolupráci s Martinem Hrubým z Bůhví, takže ho nezbývá tolik, kolik bych jej rád měl a kolik taková věc vyžaduje.

Jakým tématům se ve své poezii převážně věnujete?

Před pár lety jsme se nastěhovali do domu, který postavil můj praděda, dragoun c. a k. armády. Je úžasné krájet chleba na prvorepublikovém kráječi Rotunda, vážit mouku pomocí drobných závaží, vařit si kafe ve strojku, kde ho vařila už prababička... V okolí domu jsou čtyři  zámky, dva zchátralé barokní parky, zřícenina hradu, několik rybníků, Svatá cesta a hlavně polnatá placka Polabí. Jeden kamarád, kterému jsem dával své básničky číst, si ze mě dělá legraci, že jsem novoruralista. Jiný o mě prohlásil, že jsem nejmladší staromil, jakého zná.

Vojtěch Probst: Praděda

Sázel na čísla s nadějí každý tah,

však vlastní naděje nás často nejvíc šidí.

Měj jasno, když osud zase jeho čísla nevytáh:

„Za to může klérus a ty židi!“

Když takto dvakrát týdně podvedl jej svět,

roztrhal sázenku na marnovzteklé kusy.

Vzal utěrku a začal mouchy zabíjet:

„Někdo to tady zkrátka vodsrat musí!“

Máte nějaké básnické vzory?

Výraz vzor je příliš silný tabák. Rád si ale přečtu Mandělštama, Zábranu, Wernische, Blatného, Palivce a spoustu dalších.

Co říkáte současné poezii?

Nesleduji ji až tak bedlivě, ale podle toho, co se mi dostalo v posledních letech do rukou, si troufám tvrdit, že v Čechách v současnosti vzniká daleko kvalitnější poezie než próza, natožpak divadlo. Pomalu však, k ohromné škodě české poezie, uzavírá svoje dílo jedna nenahraditelná generace.

Je rozdíl psát hudební text a báseň?

Některé věci si u zpívaného slova prostě nedovolíte, text je zkrátka přímočařejší a nemá takové jazykové možnosti. Básnička „ví“, že si může dovolit leccos navíc, navrch je možné si ji přečíst několikrát po sobě a v klidu si ji projít. Text slyšíte jednou a šmytec.

Snažíte se svými texty sdělit něco konkrétního nebo na něco upozornit?

V poklidných dobách, jako je právě ta současná v Čechách, hudební texty většinou nepřinášejí velkolepé myšlenky. Jde spíš o snahu zachytit něco, co zná ze svého života prakticky každý, s různou mírou postřehu a obratnosti. Přeci jen – velká současná společenská témata, jako je změna struktury lidského myšlení vlivem zvýšeného množství podnětů, reklamy a internetu nebo upřednostňování formy před obsahem, všeprostupující okamžitá pomíjivost, relativizace téměř každé hodnoty, jsou látkou spíš pro absurdní drama. Zpívalo by se o nich fakt blbě, to mi věřte.

Máte nějaký zaručený inspirační zdroj?

Věci stálé i nahodilé.

Vojtěch Probst: Pohřbívání ptáků

Je dusno, vítr v starých oknech nezahvízdá.

Otuplým sojkám je tak těžko varování vyslovit.

Navečer kočky vybírají ptačí hnízda.

Zní šramot v listoví.

Mláďatům jiřiček hrob jdu vyrýt pod kořeny.

Za střešním trámem jejich pískot ztich‘.

Ač mrtvá, leží tu každé se zobákem rozevřeným.

Cár hnízda vedle nich.

Poštulka uklovala vrabce, zbylo kostroví a oči.

Neřek bys‘, že to před chvílí byl ještě pták.

Svět ovšem žádný ze svých řádů nepřekročil.

Spíš právě naopak.

Co pro vás znamená poezie?

Poslední dobou zejména nedostatek místa doma. Pro všechny ty haldy knížek.

Změnilo váš pohled na svět narození dcery?

Přestože jde pro mě o důležitou věc, chápu, že se nejedná o událost světového významu, takže svět je v mých očích stále stejný. Jen já se cítím klidněji – když mě zítra srazí auto, má kdo přebrat štafetu.

Ale jeden dojem aspoň v malém měřítku – žena rodila u Apolináře, tedy blízko domů kolem Zvonařky, kam jsem se na gymplu často chodil za školu, zejména po kavárnách s nějakou knížkou. Pokaždé, když jsem vyběhl z porodnice pro pití nebo něco k jídlu, musel jsem do těch ulic zapadnout a hledat otevřený krám. Byl Štědrý den, na ulici ani noha a všude ticho, takže se mi vnucoval trochu nostalgický dojem, že některé čtvrti vám zůstanou po značnou část života nečekaným způsobem věrné.

Co vám dělá radost?

Já se raduji skoro pořád. Každý z nás má kliku, že se vůbec narodil, navrch ještě v rámci menšiny, která si vede hodně pohodlný život uprostřed klidného kontinentu. Toho jsem pamětliv i v momentech, kdy sprostě nadávám z pocitu, že nedám koncem března dohromady ani prachy na daně.

Autorka studuje VOŠ publicistiky. Foto: archiv Vojtěcha Probsta