Píšu, píšeš, píšeme, ...a někdo i vydává

Těžké jsou začátky básníkovy

Většina básníků začíná prostým „psaním do šuplíku“. “Já většinou píšu, když mám divnou náladu nebo když přijdu z kina a jsem plný inspirace. Musím to hodit na papír,“ říká o svých literárních pokusech Jan Urban, student z Prahy. “Většinou jsou mé básně pro nějakou slečnu. Píšu o pocitech, občas zkusím milostnou poezii. Někdy zapojím také trochu fantasy a mystiky.“

Obecně se dá říci, že lidé píší poezii z citového přetlaku, ať už jde o euforii nebo nálady temné. Báseň je pro vyjádření takových stavů ideálním útvarem. Nemá pravidla, nevyžaduje vzdělání ani erudici a lze ji napsat během několika minut na útržek papíru.   

Jiné je to v případě, že má autor nějaké literární ambice. Musí se totiž vypořádat hned s několika úskalími. Začínajícím autorům „hrozí“, že sklouznou do laciného sentimentu. Vznikají tak – často vysmívané - básně plné „ohraných“ epiteton: zlomených srdcí, planých nadějí apod. Jinou ošemetností je napodobování vzoru. Někteří se z napodobování časem vypíší, nemalá část ale zůstane epigony.

Velkým, ba největším úskalím je pak předstoupení před veřejnost. Začíná to v kruhu přátel a známých, postupně se autor osměluje i dál. Ovšem básník, nesoucí své „hořící srdce“, často narazí na tvrdé soudy, nepochopení, a mnohý tuto srážku, co tvůrce, nepřežije.

Vydat či nevydat, toť otázka

Jsou i tací, kteří by rádi postoupili o krok výš, a nezůstali jen u zapomenutých papírů plných „krásných slov“. Jejich snem je vydat básnickou sbírku. “Rád bych své básně vydal, ale stojí to moc peněz,“ říká student Jan, „proto nejdříve zkouším své básně vydávat ve studentském almanachu.“ Právě takovéto školní projekty jsou pro začínající autory jednou z nejlepších příležitostí, jak proniknout na veřejnost.

Vydání básnické knihy je totiž opravdu nesnadné. Většina nakladatelství upřednostňuje autory, kteří už mají ve svém oboru jisté zkušenosti, novým talentům dávají možnost jen taková, u nichž si autor náklad předem zaplatí. Tak je tomu například v nakladatelství Alfa-omega, jehož majitelka a šéfredaktorka Věra Martinková je ochotna „brát“ jak zavedené, tak začínající autory.

Jistou úroveň si však hlídají i tato nakladatelství. „Každý autor je posuzován podle kvality své tvorby, nejpečlivěji samozřejmě ten, který u nás chce publikovat poprvé. Poezie, která má být vydána, musí být opravdová poezie,“ říká Martinková.

A čeho by se měl autor vyvarovat? „Jako jedinou neodstranitelnou chybu vidím pouze to, když se nejedná o skutečnou poezii. Verše jsou těžkopádné, ´ukoptěné´, autor nedokáže pracovat s básnickými prostředky, někdy dokonce ani s jazykem,“  říká Martinková.

Internetová a jiná společenství

Východiskem ze situace kolem vydávání básnických knih je aktivita některých literárních časopisů. Ty svým kmenovým autorům sbírku čas od času vydají. Tak to činí např. Psí víno, nebo Plž (Plzeňský literární život).

Pro ty, kdož rezignují na vydání svých veršů knižně, je tady internet. Literární servery jsou důkazem toho, že poezie dnes není výsadou několika nadšenců. Existuje asi dvacítka relevantních stránek, žánrově rozkročená od „lidové slovesnosti“ a veršovaných „hlášek“, až k poctivě redigovaným příspěvkům. Zmiňme alespoň Dobrou adresu, Wagon, Divoké víno, Poietikon, Tramvaj načerno... (Odkazy na tyto stránky lze v přehledné formě najít na stránkách Portálu české literatury http://www.czlit.cz, v sekci Literární odkazy, Literatura na webu.)  

Internetové i tištěné literární časopisy jsou většinou spjaty s určitým okruhem autorů. Ti pak pořádají své večery s autorským čtením. Někteří jdou ještě dál a provozují de facto klubovou činnost, až po společné výlety.       

Ta dívenka nějak příliš pláče

Příležitostí prezentovat své verše jsou také literární soutěže. Namátkou jmenujme třeba Ortenovu Kutnou Horu, Šrámkovu Sobotku, Seifertovy Kralupy... Trošku nehezky by se dalo říci, že každé město s nějakým literárně činným rodákem takovou soutěž má.

Soutěže jsou pro autory příležitostí získat „poučenou“ odezvu na své práce. Kvalita umístěných děl však bývá odvislá od kvalit poroty. Jsou známy výroky typu: „Mně se zdá, že ta dívenka nějak příliš pláče.“

Zkušenost z porotcování i „soutěžení“ má básnířka Vlasta Bakalová: “Velmi dobrá soutěž jsou Klatovy (Literární Šumava). Má úroveň, protože v porotě není „hejno“ učitelů. Učitel, pokud sám nepíše nebo hodně nečte poezii, není dobrá volba. V Klatovech je dobrý, že jeden ročník vyhraje mladej kluk, a hned rok na to je v porotě. To mi bylo sympatický, že je tam mladej ´rybíz´, a ne někdo, kdo ustrnul v padesátejch letech.“

Literární soutěže mají ale i společenský rozměr. „Potkáš spoustu lidí, kteří si taky rvou vlasy, když jim to nejde. Jestli tě vyceněj nebo ne, to je nepodstatný.“ říká básnířka a dodává: „A vidíš taky to, co nechceš. Třeba jedna dívenka říkala, že napíše tři básně za rok, a stačí to. No to je báseň o zastaveném čase!“

Zelené peří

Samostatnou kapitolou by pak byla činnost pražského recitátora Miroslava Kováříka. Už 15 let vysílá na ČRo 2 pořad s názvem Zelené peří, kde představuje mladé současné básníky.

Pořad vzešel ze stejnojmenných poetických večerů, které probíhaly (a probíhají) po klubech od poloviny sedmdesátých let. Jejich výsledkem bylo mj. vydání almanachu Zelené peří (1987), který sdružuje reprezentativní průřez jednou básnickou generací.

Mohou-li si rozhlasové pořady Zeleného peří dělat ambice na podobné místo v literárních dějinách jako jejich jmenovec almanach, ukáže čas, jisté ale je, že účast v pořadu, který uznává básnickou invenci jako významnou hodnotu, je pro mladého básníka vzpruhou.        

Poezie byla vždy taková popelka

Zatímco pro autora je vydání knižní prvotiny událostí, nakladatelé a knihkupci se drží zpátky. “Nejvíce se u nás prodává Seifert. Méně známí autoři nejdou tolik na odbyt. Poezii už moc lidí nekupuje, a když už, tak jako dárek pro své blízké,“ říká prodavačka pražského knihkupectví Kanzelsberger.

I v antikvariátu u metra Lužiny majitel Vladimír Čejka potvrzuje, že nejlépe se prodávají „klasici“, jako jsou Seifert nebo Nezval. „Sběratelé jsou ochotni vynaložit na cennější publikace řádově desetitisíce korun. Například desáté vydání Jablka z klína od Jaroslava Seiferta se cení i na třicet tisíc korun.“

„Ale poezie byla vždy taková popelka, beletrie se čte lépe,“ říká antikvář. Do antikvariátu chodí kupovat poezii především studenti, kteří ji potřebují pro svou školní četbu, a pak sběratelé, kteří kupují i méně známé autory.

“Já sám sbírám exilovou literaturu a poezii,“ říká majitel Čejka. „Nikdy jsem sám žádnou báseň nenapsal. Možná v budoucnu bych vydal nějaké vzpomínky na práci v antikvariátu.“