Viola Fischerová: Poezie je moje obrana

Jak byste popsala svoji poezii?

Jejím principem je určitě poezie obrana. Píšu proti věcem, které mě nějak tísní a zraňují, s kterými ale mohu udělat něco právě jen v poezii i když v jiné dimenzi.

Nejsme schopni uchopit přítomnost - přítomný okamžik, protože nám do ní neustále vstupuje minulost nebo podmíněné tušení budoucnosti. 

Uchopení přítomnosti pod tíhou minulosti, podmíněná budoucnost, jak tyto věci souvisejí s obranou ve vaší poezii?

Když jsem před třemi lety začínala psát sbírku Nyní, zrovna Česká televize odvysílala svědectví lidí, kteří byli v komunistických lágrech a já jsem tam viděla proti sobě ženu, která byla stejně stará jako já. Se slzami v očích vyprávěla, jak vypadaly její výslechy. A já jsem si s hrůzou uvědomila, že se mi mohlo stát totéž, mě bylo tehdy přeci taky sedmnáct.

Ne přestože, ale protože jsem byla stejně nevinná jako ona. A jediné, co jsem proti té tísni mohla udělat, bylo – vynést to na světlo.

A ona?

Kolikrát se jí ještě budou zdát

ti tři kteří ji mučí

při výsleších

a plakat

že musela lízat svoji krev

z podlahy

a že to udělala

A oni?

Zda ještě někdy

v zahrádce nad růžemi

sní

jak se před nimi

a na kolenou

plazí krásná mladičká holka

a vzlyká a krvácí

Když zůstaneme u básní, tak právě v nakladatelství FRA vám vyšla nová sbírka Předkonec. Co bylo tím zásadním impulsem k jejímu vzniku?

Ta sbírka je inspirována velice dlouhým a tráplivým umíráním mé kamarádky, a také umíráním a smrtí mého bratra. O tom jsou její první dvě části. Ta třetí část je prostě ten předkonec, do kterého se člověk v určitém věku dostává sám. Je to jakýsi pokus o bilanci lidského života, o můj životní pocit. Bilancování toho, co zbývá nebo o co vlastně jde.

Bože

jedli jsme zakázané

a vyhnaní v hříchu

žili krvavě

Té podřezané úzkosti a hrůzy

co jsme spolykali

z Boží milosti

ze svobodné vůle

všehopáni

A teď jsme na řadě

Zároveň jsou v ní také současné básně o mně a mých pěti kamarádkách, se kterými jsme vydržely přes všechna ta léta, od vysoké školy dodnes.

Jak si nás značkuje

a škaredí

potmě sčítaje

komu jsme daly

a komu ne

ty krásné markytánky

co si tak často pletly

lásku se soucitem

V jednom ze starších rozhovorů jste uvedla, že na to, co chceme, máte strašně málo strašně rychlého času. Pořád to takto pociťujete?

Když je vám sedmdesát, nemůžete mít představu, že smrt je někde daleko, že se prostě nekoná. Vstupujete do toho času, kdy jak říkal můj bratr: „Jsme na ostřelovací rampě, a ono to padá kolem vás a umírají přátelé.“ A pokaždé se vždycky znovu dostavuje stejný úlek, jako když se to stalo poprvé. To je potom těžké si myslet, že se z toho člověk nějak vymkne.

Také jste tehdy dodala, že u starých lidi jsou příběhy z velké časti napsané - máte pocit, že ten váš příběh je už napsaný?

Jein - to je německy ano i ne. Samozřejmě, že člověk si dělá plány, co by ještě chtěl říct, co by ještě chtěl napsat, ale méně už to, co by chtěl prožít. Já se cítím někde v tom čase předkonce. Jak je dlouhý, nebo co se v něm může ještě odehrát, to je jiná věc, ale já už jsem v tom období.

Těmi napsanými příběhy jsem ale myslela něco jiného. Totiž to, co je na této životní etapě fascinující. Mne na světě vždycky ze všeho nejvíc zajímali lidé a jejich osudy. Když jsem se poprvé po čtyřiceti letech setkala se svojí třídou z devítiletky, dověděla jsem se na třicet různých, už skoro zakončených příběhů těch dávných děcek

V roce 1968 jste emigrovala do Švýcarska, jak se zpětně díváte na toto rozhodnutí? 

Ono je strašně důležité, jestli někdo utíká někam s představou, čeho tam chce a může dosáhnout, a nebo jestli jen utíká odněkud, protože chce už jenom pryč. To byla situace mého prvního muže a moje po ruské okupaci.

Velice přesně to vystihl básník Rudolf Matys. Když jsme se totiž bavili o tom, jestli emigrovat nebo ne, pověděl mi: „Víš, Violo, to je tak, my jsme jako šneci, kteří vylezli z domečku a byli příliš dlouho venku, a teď najednou nemůžeme zpátky.“ Přesně takový byl náš pocit z toho, když se vrátil Dubček z Moskvy. Bylo jasné, že všechno v co jsme doufali a věřili, je v tahu.

Brala jste život v zahraničí jako definitivu, nebo jako něco dočasného?

Jako naprostou definitivu. V tu dobu jsme neměli nejmenší naděje, že by nás Sověti pustili ze zubů. To, že se tam později objeví nějaký Gorbačov se svojí perestrojkou, o tom se tehdy nemohlo snít ani tomu největšímu optimistovi.

Udržovala jste stále kontakt s přáteli, kteří zůstali za bránou socialismu?

Samozřejmě jsme zůstávali ve styku a přes prostředníky si posílali různé věci. Například žena mého druhého muže, spisovatele Josefa Jedličky, byla lékařka a předepisovala nám léky, které v Československu v tu dobu nebyly dostupné, a ty se pak posílaly našim přátelům do Prahy. Třeba spisovateli Janu Zábranovi, který byl v té době už hodně nemocný. Oni nám zase posílali desky s národními písničkami, kterých jsme s Josefem neměli nikdy dost.

Co vás přivedlo k návratu?

Josef Jedlička umřel rok po revoluci. První tři roky jsem byla na jeho hrobě naprosto závislá. Každý večer jsem s naším psem chodila k němu na hřbitov. Když se mě tehdy Josefova první žena zeptala, jestli se nechci vrátit zpátky do Čech, měla jsem pocit, že se mě ptá, jestli si nechci koupit  lístek na Měsíc. Poté ale všechna ta bolest a stesk z jeho ztráty zvolna polehla. Přestože jsem měla v Augsburgu výborné přátele, tak mi přeci jen stesk po přátelstvích trvajících od dvaceti let, která zůstala velice hluboká, připadal čím dál tím větší. Najednou se mi chtělo jít stárnout s nimi. To vše ještě podtrhla nově vzniklá situace po sametové revoluci.

Jaká byla první shledání s přáteli po více než dvaceti letech?

V prvních minutách, když jsme se sešli jako tři mušketýři po třiceti letech, jsme měli všichni slzy na krajíčku. Ale pak, když jsme si začali vyprávět své absurdní osudy, jsme se už smáli stejně, jako bychom se vlastně nikdy nerozešli.

Bohužel po návratu už celá řada těch, které jsem měla ráda, nebyla naživu, a z toho jsem byla tenkrát hodně smutná.

Co vás nejvíce překvapilo po návratu domů?

První bylo, že na hranicích nebyl ostnatý drát. V Praze mě pak naprosto překvapily Hradčany. Měla jsem je v představě mnohem větší, šedě ocelové, ponuré sídlo nenáviděné moci. A teď bylo jedno křídlo světle zelené a sídlil tam Vašek Havel - můj kamarád od šestnácti let. To bylo něco neuvěřitelného, naprostá euforie štěstí.

Co naopak nejvíce zklamalo?

To, co jsem při návratu očekávala, byla svoboda, ale na druhé straně jsem nepředpokládala, že v parlamentu budou sedět bývalí spolupracovníci STB. Dost mě zdrtilo, že de facto nikdo z komunistických zločinců nebyl pohnán k odpovědnosti.

Myslím si, že v národě, kde se za půl století dařilo jistým vrstvám kolaborovat hned se dvěma zločineckými režimy, aniž by za to byl někdo právně odsouzen, je něco shnilého. Protože pak se v podvědomí celého národa usazuje přesvědčení, že správné je vlastně to, co člověku přináší okamžitý prospěch. A čest, slušnost a zodpovědnost, že jsou jen pojmy z bláhových dob, kdy se ještě neumělo myslet pragmaticky. A bojím se, že se tohle potáhne ne tři, ale nejmíň pět generací.

S tím jde těžko nesouhlasit... Ale vraťme se ještě k poezii. Jaké byly vlastně začátky vaší tvorby?

Psala jsem poezii do 24 let, a přestala s tím, když jsem si přečetla geniální texty Věry Linhartové. Najednou jsem zjistila, že v sobě nemám nic tak významného, co bych mohla postavit vedle toho. Bohumil Hrabal mi na to tehdy řekl: „Linhartový texty ti vypálily mozek.“

Poté jsem třicet let nepsala, až do sebevraždy mého prvního muže, Pavla Buksy (spisovatele Karla Michala). Pamatuji si na ten první okamžik naprosto přesně. Jeli jsme tehdy s Josefem Jedličkou do Basileje na Pavlův hrob. Najednou se mi za sklem auta objevil Pavel. Neviděla jsem ho, ale cítila jsem velice silně jeho přítomnost. Nebyla to vize, jen pocit. A tak jsem si pomyslela: „Aha, to se tady někde rozbijeme a on je tu od toho, aby si nás odvedl.“ Nestalo se nic, jen na zpáteční cestě jsem si cosi poznamenala na útržek papíru. Ráno doma jsem zjistila, že je to báseň .Uvědomila jsem si, že je to pro mě báseň klíčová - totiž ta otázka: „Co vlastně byl náš život? O co vlastně šlo, když Pavel spáchal sebevraždu?“

Tahle otázka pro mě byla strašně naléhavá a já jsem najednou pochopila, že se mi nabízí nástroj k tomu, abych ji mohla nějak uchopit. Sama jsem byla překvapena, že tím prostředkem byla zrovna poezie.

To byl tedy ten moment, který všechno odstartoval?

Hrabal, když jsem mu o tom později vyprávěla, mi řekl: „Pavlova smrt ti vyrazila pojistky“. To byla pravda, už jsem neměla vůbec žádnou potřebu se s někým srovnávat, protože šlo o mne. Uvědomila jsem si, že už nemám tolik času, že už nebudu moudřejší, a jestli chci ještě něco říct, tak to musím udělat právě teď.

Začala jsem tedy psát sbírku Zádušní mše za Pavla Buksu a zpočátku si myslela, že napíšu jen ji - jako odpověď na tu velkou otázku. Ale před koncem Zádušních básní … mně ale po jedné příhodě u lékaře vyvstala otázka zcela nová.

Co se tam přihodilo tak výjimečného ?

Bylo léto, seděla jsem v čekárně ordinace a přišla tam jedna krásná stará dáma v nádherných modrých etamínových šatech s plizovanou sukní. A když si pak sedla, ležely na té sukni měla revmatizmem příšerně skroucené ruce. Zaskočilo mě to a jak jsem byla v rozpacích, tak jsem řekla: „Bože takový krásný den a člověk sedí u doktora, a čím je starší, tím častěji.“ Ale ona se jen velice hezky usmála: „Nechte být, on má každý čas v sobě cosi krásného.“

Vypadla jsem z té ordinace s dokonalým hřebíkem v hlavě. Co může být na stáří tak krásného? A ještě s těma zmrzačenýma rukama. No a pak jsem šest let nedělala nic jiného než, že jsem slídila po starých ženách. Z toho potom vznikla má druhá básnická sbírka Babí hodina. Pochopila jsem, že do stáří vstupují věci, o kterých člověk neměl tušení. Samozřejmě že za to zaplatí člověk krásou, různými chorobami a neschopností, která se s nimi pojí, ale najednou se stane čas vzácným, a já jsem ho začala vnímat mnohem intenzivněji.

Poezie vám tedy teď vymezila vážnost času, který ještě bývá?

Určitě. Také mě to zbavilo té smrtící touhy po dokonalosti, kterou jsem měla jako mladá básnířka. Člověk se totiž po padesátce opravdu nestává moudřejším, buď už se ve světě vyzná, nebo už mu není pomoci.

I moje tělo bude

– samý neuchopitelný prvek –

vzlínat kořínky a cévami

stébel

aby proměněné

a samo už prvek

– bílý a jak to vidím

v modři –

vešlo do krve psice

která nalezená

bude spát u nohou

jiného těla

které – samý neuchopitelný prvek –

bude taky jednou proudit

v žilách

ještě živého

Viola Fischerová

Narodila se 18. října 1935 v Brně. Vystudovala slavistiku na Masarykově a Karlově universitě. Od roku 1963 pracovala jako redaktorka literární redakce Čs. rozhlasu. V roce 1968 emigrovala se svým budoucím mužem Pavlem Buksou (spisovatelem Karlem Michalem) do Švýcarska, kde vystřídala různá zaměstnání.

Po studiu germanistiky a historie na universitě v Basileji byla učitelkou na zdravotní a učňovské škole. Po mužově smrti v roce 1984 odešla do Německa a navázala pravidelnou spolupráci s Rádiem Svobodná Evropa a s časopisem Svědectví. V roce 1987 se vdala za spisovatele Josefa Jedličku. Od roku 1994 žije v Praze.

Verše Violy Fischerové były přeloženy do němčiny, angličtiny, francouzštiny, španělštiny, italštiny, ruštiny, chorvatštiny, srbštiny a polštiny.

Bibliografie:

Lyrika

Zádušní básně za Pavla Buksu (Petrov, 1993); ukázky: Britské listy 19.9.2005

Babí hodina (bibliofilská edice Bonaventura + Nakladatelství Fr. Kafky, 1993/95, ilustr. Adrieny Šimotové), Cena českého lit. fondu

Jak pápěří (Arkýř+Artforum, 1995)

Odrostlá blízkost (Petrov, 1996)

Divoká dráha domovů (Torst, 1998); ukázky: Britské listy 1.8.2006 2.8.2006, 3.8.2006

Matečná samota (Petrov, 2002); další ukázky: Britské listy 8.8.2005, Dialog na cestě

Nyní (Petrov, Brno 2004), Drážďanská cena lyriky 2006; další ukázka: Listy 2005/4)

Předkonec (FRA, 2007)

Próza

Co vyprávěla Dlouhá chvíle, (Meander, 2006), Magnesia litera 2006, Zlata Stuha 2006

Cesta středního hříchu (povídka, w: Možná mi porozumíš, Listen 2004; Čs. rozhlas 2005)

Rozhlasové hry:

Nesmrtelná kuřata (Čs. rozhlas 1968)

Jak Kuba vyzrál na Papejše (Čs. rozhlas 2005), Prix Bohemia 2005

Překlady:

Poezie M. Białoszewského; dramata Witkacyho; Fr. Kafka – Dopisy Felici; E. Canetti – Druhý proces; básně H.M. Enzensbergera; německá ženská lyrika; afgánská ženská lyrika; básně A. M. Ripellina

Foto: Dorota Dobrew