Podle Vondry si mladí odpůrci americké radarové základny neuvědomují, že zrušení „vojny“ bylo možné jen díky začlenění české armády do Severoatlantické aliance.
"Samozřejmě můžeme říct teď ne, ale takové odmítnutí může mít své konsekvence. Mimo jiné se v budoucnosti nedá vyloučit, že bychom museli obnovit povinnou vojenskou službu," uvedl v pořadu vicepremiér.
Vondra, ač zkušený politik, udělal chybu velikosti balistické střely. Zdá se, že podcenil povahu většiny českých médií, která větu dle klasického „senzacetvorného“ vzorce vystřihla z kontextu a veřejnosti podala coby skandální útok na práva občanů. Následnou reakci společnosti, v níž platí rovnice „vojenská služba = buzerace“, si každý dovede představit.
I přes neadekvátní mediální bublinu má Vondrův výrok svou váhu. Stal se totiž smutným důkazem, že vláda „bitvu o Brdy“ prohrává. Americkou radarovou základnu si na našem území podle průzkumů nepřejí zhruba tři pětiny Čechů.
Nepřesvědčivá vládní argumentace
Topolánkově kabinetu se dlouhodobě nedaří přesvědčit společnost o nezbytnosti spolupráce s našimi spojenci. Částečně je to dílo vládní rozháranosti a sílícího vlivu opozice, částečně i neschopnosti s odpůrci komunikovat.
Argument o náročnosti debatování s oponenty, kteří o něj nejeví zájem, jsme na adresu odpůrců radaru slyšeli ze strany vlády již mnohokrát. „Jak můžeme jednat s někým, kdo hluše křičí své „ne“, aniž by věděl proč?“podivoval se v jednom z rozhovorů premiér Topolánek.
Od politika s dekádou zkušeností z obou komor parlamentu rozčarování přinejmenším překvapivé. Probíhá snad komunikace mezi vládou a opozicí na jiném principu? Přesvědčovat nepřesvědčitelné přece k lavicím, která znamenají moc, neodmyslitelně patří.
Vondrův výrok o znovuzavedení vojenské služby byl pravděpodobně vystřelem od boku, který se pak snažil alespoň trochu zacílit. Tvrdil, že bychom se v případě odmítnutí radaru na území ČR již nemohli plně spoléhat na vojenskou pomoc NATO. Prý přišel čas, aby Česká republika účastí na americkém projektu přispěla k posílení kolektivní obrany.
Nedokázal však vysvětlit, co má radar společného se Severoatlantickým svazkem a proč bychom o pomoc svých spojenců mohli při odmítnutí vojenské spolupráce s USA přijít. Místo výhružek by vláda měla donekonečna omílat, proč s Američany vlastně máme spolupracovat.
Najít konstruktivní „ano“ proti destruktivnímu „ne“ je vždycky těžké. Ale pokud Topolánek a spol. poprvé dokáží dostat veřejnost na svou stranu, mohlo by to znamenat první kroky k ukončení vládní krize.
