Stáří: Vzpomínky a přítomnost

Podobné je to i z každodenního hlediska. Zmínky o věcech, které nehýbaly dějinami – o předmětech denní potřeby, o běžných činnostech, o trávení volného času a o myšlenkách, které pamětníka provázely v historických dobách nám zplastičťují suchopárná data z dějepisu.

I z rodinného hlediska je význam nejstarší generace podobný. Vidíme lidi, kteří se nám podobají ve tváři, víme čím prošli, a vnímáme, že jsme součástí řetězu svého rodu. To nás vytrhuje z vědomí, že stojíme jen teď a tady a sami za sebe.

Vedle toho ale stáří provázívají jisté vrtochy. Zhoršená komunikace, zapšklost, fixace na televizní obrazovku, zanedbávání péče o sebe, plačtivý sentiment a sebelítost, nostalgie po starých časech, pocit překážení a tendence se někam „odklidit“.

Jak ale vidí sami sebe a své postavení senioři? Těžko popisovat, neboť staří lidé jsou především lidé – tedy každý je jiný. Přesto existují některé styčné body. Je to zvláště zhoršený zdravotní stav, od nějž se odvíjí úbytek aktivit, častá neschopnost ovládat moderní komunikační technologie, čímž dochází k posunutí představy o světě směrem k „telerealitě“, dále častá osamělost, pocit bezbrannosti, která zhoršuje úzkost z negativních společenských jevů (např. kriminality), a v neposlední řadě výhled nedaleké smrti. 

Ačkoli jsou staří lidé každý jiný, přesto se v lecčems chovají jako klubisté. Sdílejí svá témata a navzájem si rozumějí.     

Senioři a média

Časopisy pro seniory v sobě spojují témata vzpomínková a zdravotnická, která ovšem charakterizují většinu toho, co se pro seniory publikuje. K těmto tématům se přidávají ještě tradiční recepty a křížovka. Asi nejznámějším časopisem tohoto typu je v současnosti Senior Revue. Časopisy pro většinovou populaci se seniorským tématům zvlášť nevěnují, vyjma těch odborných.

V rozhlase i v televizi se již několik let ve svých pořadech obrací k seniorům Ondřej Suchý. Jistě si vzpomenete na televizní Kavárničku dříve narozených, která ovšem propadala do jisté přesentimentálnělosti. Mnohem lépe vše vyznívá v rozhlase, na ČRo2 Praha, stanici, která se obecně často obrací ke starším posluchačům, a kde Suchý vysílá Nostalgické muzeum zábavy a Padesátník.

Padesátník je jakýmsi vzpomínkovým pořadem na staré, mnohdy i zapomenuté herce a zpěváky, plný scének a skečů z archivních záznamů. Nostalgické muzeum zábavy pak hostí vždy zpravidla jednu osobnost střední, ale především starší generace. Jde o záznam z večera ve společenském centru v Šemánovicích u Kokořína.

Nedávný díl tohoto pořadu byl věnován herci Františku Peterkovi. Tomu bylo na jaře 85 let a v pořadu především vzpomíná na svůj profesní život, a jeho prolínání s tím soukromým. Ve vyprávění před námi ožívají lidé a příběhy z hercova mládí i zralého věku. Jeho imprese ze současnosti, kterými herec své vyprávění prokládá, poukazují na to, s čím se musí senioři vypořádat. Je to již zmiňovaný zhoršený zdravotní stav, a s ním spojená různá omezení, a rozčarování ze společenských poměrů (např. Peterka se potýkal s dezinterpretací svých výpovědí v bulvárních novinách).

Dalším pořadem se zaměřením na stáří je televizní Ještě jsem tady Terezy Brdečkové, který je profilován podobně jako Nostalgické muzeum, jen v něm nejde o humor. Autorka rozmlouvá s lidmi „kteří toho mají více za sebou“, ptá se jich na minulost, na jejich názory na současnost i na témata obecná, a zpravidla nemine ani otázku na strach ze smrti.

Významným osobnostem v pokročilém věku se věnuje také pořad Osudy na ČRo3 Vltava. Tam ale není tazatelů, a lidé vyprávějí o svých životech sami. Zmiňme například několikadílné pořady s  novinářem Janem Petránkem, hercem a zpěvákem Jiřím Suchým, operní pěvkyní Soňou Červenou, filozofem Janem Sokolem, kunsthistorikem Františkem Dvořákem, knězem Tomášem Halíkem...

Posledně jmenované osobnosti zažívaly a zažívají zajímavý profesní život a dostalo se jim i uznání a mediální pozornosti. Je jistě radost poslouchat jejich vyprávění. Ovšem jsou i tací senioři, kteří nechtějí jenom poslouchat vzpomínkové pořady, ale chtějí být – podobně jako ti zmiňovaní – nějak aktivně činí. Chtějí se pohybovat ve vícegenerační komunitě a nadto se třeba i něco naučit. Pro takové jsou tu univerzity třetího věku (U3V).   

Univerzity třetího věku

S prvním projektem takové univerzity přišel Pierre Vellas (na obrázku) v roce 1973 (někdy se uvádí 1972) na univerzitě ve francouzském Toulouse, a měl tyto 4 cíle: 1. Přispět k rozvoji fyzického, duševního a sociálního zdraví starších lidí, pomocí cvičení, mentálních aktivit, společenských aktivit a otevření se dnešní společnosti, umělecké tvořivosti a vzájemné spolupráce; 2. Zajistit neustálý výukový program pro starší v úzkém spojení s ostatními věkovými skupinami; 3. Iniciovat výzkum o tématech věku; 4. Ustavit výukové programy o gerontologii, pro obrázek lidem současným i budoucím, včetně programů zvyšujících povědomost o tématech věku u jednotlivců ve společnosti.  

V Čechách vznikla první U3V v roce 1986 v Olomouci při Univerzitě Palackého, mimo samotné univerzity také zásluhou Českého červeného kříže, Fakultní nemocnice Olomouc a Československé gerontologické společnosti.

Od té doby se projekt rozšířil, a dnes takové programy najdeme na 24 vysokých školách v ČR. Vzhledem k nárůstu počtu U3V vznikla v roce 1993 Asociace univerzit třetího věku (AU3V), která se stará o vzájemnou informovanost mezi jednotlivými U3V, o společné aktivity, a také o kontakt s ostatními evropskými organizacemi (jako je Evropská asociace starších studentů – EFOS nebo celosvětová asociace U3V – AIUTA) .

Výuka na univerzitách třetího věku probíhá formou kurzů, přednášek či seminářů. Po skončení vzdělávacího běhu dostávají studenti během slavnostního ceremoniálu jakési osvědčení o absolvování. V ojedinělých případech je pak možno získat tímto studiem i vysokoškolský titul. 

Co se vyučovaných témat týká, převládají na univerzitách témata zdravotnická a témata blízká věku studentů, jako gerontopsychologie, sexualita ve třetím věku... Dále senioři mohou navštěvovat kurzy počítačů a práce s internetem, kurzy o bankovnictví, častou nabídkou bývají kurzy jógy, kurzy trénování paměti, jazykové kurzy, ale třeba i filosofie, etika, historie. Školy také pořádají pro tyto své studenty vlastivědné výlety s odborným komentářem. 

Cíle českých U3V se nijak zvlášť neliší od těch, které kdysi vytýčil Vellas. Na stránkách U3V při Palackého univerzitě píše PhDr. Naděžda Špatenková, že univerzita „zpřístupňuje vhodnou formou nové poznatky, vědomosti a zkušenosti, které mohou studenti-senioři využívat pro svůj osobní rozvoj, jakož i ku prospěchu celé společnosti.“

ČVUT zase píše, že se zaměřuje „na zájemce, kteří rozšíření odborných znalostí a profesních dovedností považují za nezbytné pro plnohodnotný život.” A na stránkách FFUK se dočteme, že cílem kurzů je „poskytnout seniorům v důchodovém věku možnost, aby se kvalifikovaně a na univerzitní úrovni mohli systematicky seznamovat s nejnovějšími poznatky v oblasti vědy, historie, politiky, kultury apod.“ Cíle podobné, ale přesto trochu jiné, podle „naturelu“ školy.

Přístup na U3V bývá limitován vzděláním studenta. Většinou bývá požadováno minimálně středoškolské vzdělání, jen ve výjimečných případech toto omezení není. Výuka probíhá asi jenom dva dny v týdnu a platí se za ni. Částka však zpravidla významně nepřesáhne 1500 korun za semestr, k čemuž přispívají sponzorské dary a granty Ministerstva školství.

I jiné projekty

Společnosti nepochybně prospívá, bere-li v potaz všechny své složky. Jestli je ve vztahu ke stáří dostatečně činný stát, ponechám názorům seniorů. A o tom, že i dnes se odehrávají temné příběhy, jak je známe z Raisových Výminkářů, si nedělejme iluze.

Jisté je, že jsou tu ale také jednotlivci a instituce, kteří dokáží starým lidem život zkvalitnit. Dobrými projekty jsou v tomto smyslu kavárny vznikající při domech s pečovatelskou službou, kde se mísí studenti a maminky s kočárky spolu s klienty domu, dále mladí dobrovolníci, kteří chodí pomáhat do domácností nemohoucích, nebo profesionální personál v léčebnách dlouhodobě nemocných. A úplně nejlepší jsou fungující rodiny.     

Foto: repro DaVinci, internet.