Irena Košťálová: Kluby důchodců by měly být nejen ve městech

Klub důchodců jí rozšířil okruh známých, takže se nestýká jenom s rodinou. „Já sama mám velkou rodinu,“ říká. Ve společnosti seniorů si zpestřuje svůj společenský program: „I ve stáří si občas otevřeme při oslavě nějakých narozenin láhev vína a pobavíme se.“

Jak dlouho již chodíte do klubu důchodců a co vás na myšlenku členství přivedlo?

V klubu důchodců jsem zhruba šest let. Prvotní impuls byl od paní, která za mnou přišla domů z městského úřadu s návrhem, zda-li se nechci stát členkou klubu. V té době v naší městské části Praha 13 fungovalo již několik klubů věnujících se seniorům, ale vzhledem k tomu, že zájem byl velký a kapacita nestačila, obec se rozhodla pro zřízení dalšího.

Kolik členů se v klubu schází?

Nejdříve nás začalo chodit tak patnáct, v současné době nás je asi čtyřicet a opět máme plný stav, takže nemůžeme přibírat nové členy.

Takže vznikají i nová přátelství?

Do klubu důchodců jsem začala chodit nejprve se svojí kamarádkou, ale některé členy jsem znala ze svého okolí. Můžu říci, že dnes jsme dobrý kolektiv a užijeme si spolu spoustu zábavy.

Zábava se jistě pojí s různými aktivitami, které vám klub nabízí…

To určitě ano. Máme poměrně dost možností, jak se realizovat a zabavit se. Jezdíme každoročně na dovolené, chodíme do divadel, máme možnost tanečních kurzů a plavání. Plavání by mělo od září opět pokračovat, ale záleží na provozovateli bazénu, za jakou částku by nás nechal bazén navštěvovat. Nejprve jsme platili dvacet pět korun, teď počítáme se zdražením, ale více jak padesátikorunu si každý z nás bude dovolovat jen těžko.

Na plavání jste pod vedením nějakého lektora?

Plavání je bez lektora. Někteří z nás plavou, někdo zase cvičí. Já bohužel plavat neumím, ve vodě jenom cvičím. Bazén není hluboký, takže to není problém. A tělu pohyb jen prospěje.

Vrátím se ještě k těm zmiňovaným dovoleným. Jezdíte pravidelně na stejné místo, nebo je to každý rok jiné?

Již několikrát jsme byli v Mariánských Lázních, kam letos v červenci jedeme znovu. Jinak se konají i podzimní zářijové dovolené, letos to bude stejně jako vloni v Jizerských horách. Tyto pobyty jsou pro nás jako pro důchodce finančně velmi výhodné, proto je v možnostech každého člena klubu, aby se alespoň jedné z rekreací zúčastnil. Chodíme po výletech, odpočíváme a občas si dopřejeme nějaký ten zákusek v místních cukrárnách. Je to příjemné a člověk se dostane ven z Prahy.

Jak často se v klubu scházíte?

Každé úterý odpoledne, tak na tři hodiny. Vždy se domluvíme, že někdo z nás napeče a dáme si kávu. Občas nám chodí zpívat děti ze školky nebo hrát děti z hudebky. Někdy nám chodí hrát Sparťanka, jindy se díváme na filmy na videu.

Podporuje vás nějakým způsobem vaše městská část?

Něco na provoz dostáváme, obec nám hradí jednou ročně výlety po České republice. Zaplatí nám autobus, který nás odveze téměř od bydliště. Dříve jsme jezdili na výlety dvakrát do roka, bohužel z finančních důvodů se to omezilo pouze na jeden..

Platíte příspěvky?

Jednou za rok zaplatí všichni členové klubu padesát korun na jeho provoz. Jinak se tak zhruba čtvrtletně skládáme na kávu, kterou si do klubu kupujeme, a na nějaké drobnosti. Pokud někdo slaví narozeniny, složíme se na kytičku či nějaký dárek.

Má členství v klubu důchodců nějakou věkovou hranici?

Záleží na každém zvlášť, jak se cítí. Nejstaršímu členovi je osmdesát pět let. Do klubu každý týden dojíždí a je stále velmi mobilní. Nejmladší paní je okolo šestašedesáti let.

Doporučila byste aktivity tohoto druhu i ostatním seniorům?

Určitě ano, problémem však je, že tyto kluby fungují pouze ve městech. Mám kamarádku, která žije v mé rodné vesnici, a tam nic takového nemají. Sama říká, že by byla také ráda za takový klub, kde by se viděla s přáteli, popovídala si s nimi. V takovýhle případech je člověk odkázaný pouze na svou rodinu, což také není dobře.

Autorka studuje VOŠ publicistiky. Foto: autorka.