Údolí smutku a Veselé poutnice
Jan Zrzavý byl malíř, který ve svých obrazech kladl na první místo podvědomou výpověď. Když v roce 1908 nakreslil pastelem první verzi Údolí smutku, které vzniklo takřka v polosnu, okamžitě věděl, že je to jeho první opravdový obraz. On sám se o něm ve svých vzpomínkách vyjádřil, že do něj svým způsobem promítl svou tehdejší cestu do Paříže, Muncha, Monu Lisu i Bavorsko za svítání a jediné, co vyplynulo jako původní, je výsledná nálada smutku. Tento malý pastel ho provázel celým životem jako talisman.
O rok později po jeho namalování vznikl na podnět vzešlý od malíře Jana Preislera velký obraz se stejnou tématikou, který je prezentován hned v úvodu výstavy. Hned po něm následují Veselé poutnice, které svou atmosférou i způsobem malby vytvářejí pomyslný pandán k beznaději smutného údolí.
Fantaskní autoportréty s palmami v pozadí: série Vlastních podobizen a Princ, nechávají nahlédnout, kdo ve skutečnosti Jan Zrzavý byl. Plachý, zadumaný a citlivý chlapec, který se potácel ve svém světě, v němž mezi sexualitou a citem byl velký rozdíl. To napovídá i obraz Antikrist, ze stejného období, zobrazující ukřižování obnaženého usmívajícího se muže.
Vládne Kleopatra
Uspořádání výstavy je chronologické, přičemž je použit kaskádovitě poskládaný fialový paravan, který z vnitřní strany sálu představuje ty nejznámější obrazy. Za ním se utvořily malé oddíly pro méně známé grafiky a skicy. Na jakémsi mezonetu, nad úrovní hlavního prostoru, jsou vystavené Zrzavého texty, fotografie, mozaiky a ilustrace k Máchovu Máji a Erbenově Kytici. Takto ucelená výstava mohla vzniknout také hlavně díky autorovi samotnému, který v roce 1975 věnoval Národní galerii přes sto svých obrazů, patnáct set kreseb a soubor grafik.
Celému prostoru dominuje na konci velký obraz Kleopatra, který přitahuje pohled hned ode dveří. Předloha k tomuto obrazu vznikla už v roce 1919, ale dílo samé vznikalo až v letech 1942-57. Dlouhé časové rozpětí je způsobené také použitou technikou, která se blíží té středověké. Je namalován temperou a zlatem na dřevěnou desku.
Kleopatra, přestože se její fyziognomie podobá loutce, stává se, díky použité červené barvě a celkové kompozici, erotizující. Možný původ námětu k tomuto obrazu bychom našli v autorově dětství, kdy si často hrál se starou koženou pannou s keramickou hlavou bez vlasů, na níž se snažil namalovat obličej. S tímto zjištěním je zajímavé nazírat na další obrazy: Meditace, Milenci a Utrpení.
Nemalou inspirací byly Zrzavému také texty Julia Zeyera, kterého obdivoval, a z jehož poezie zaujatě čerpal obrazové výjevy.
Velkým přítelem a do velké míry i rádcem a průvodcem mu byl také malíř Bohumil Kubišta. Jeho kubistický vliv na perspektivy Zrzavého obrazů je znát ze Zátiší s konvalinkami a Spící lodi. Ale i z dalších děl, především z pozadí a krajin, dýchá díky kuželům, jehlanům a geometrickým tvarům kubistická inspirace. To co měly oba společné a co je spojovalo, bylo pojetí objektu jako autonomního vyjádření, které podléhá iracionální deformaci či zjednodušení, avšak v rámci reálného uspořádání.
Prohlídku uzavírá autoportrét Stařec z roku 1970, namalován sedm let před Zrzavého smrtí. Zachycuje autora jako starého pána s plnovousem a kulichem na hlavě. Stejně jako na dobových fotografiích v patře, i na filmu, který se zde promítá stále dokola, vypadá malíř jako skřítek. Jakoby Jan Zrzavý utekl ze svých obrazů, anebo spíše naopak, chtěl utéci právě tam.
