Manželé Kopečkovi zachraňují dědictví vesnického života

Příložany jsou vesnička nedaleko Jaroměřic nad Rokytnou. Kopečkovi tu vlastní bývalý statek, a sbírají všechno, co se k vesnici kdysi vztahovalo a charakterizuje ji. Celý dvůr a k němu přilehlé místnosti, které dříve sloužily jako chlévy, jsou až po strop zaplněny nepřeberným množstvím věcí, jako jsou oračky, cepy, valchy, máselnice, bryčky, ale najít tu můžeme dokonce i mlýnské kolo, nebo transformátor.

Pan František Kopeček (73) se svojí paní Zdenkou (70) provázejí po svém muzeu návštěvníky, včetně školních exkurzí a zájezdů, i dvě hodiny. Po absolvování prohlídky s výkladem pana Františka jsem pochopila proč.

Jak dlouho sbíráte všechny ty věci?

Se sbíráním jsem začal po revoluci, když nám tento náš domek vrátili v restituci. V padesátých letech byl totiž zestátněn, a my jsme z něho platili nájem. Nedovedete si vůbec  představit, jaké to bylo, když v tomto kraji probíhala likvidace selských rodin. Konkrétně tady v Příložanech jich bylo zničeno patnáct. Někteří se vystěhovali, oběsili, nebo měli zákaz pobytu v obci. Komunismus byl zaměřen na všechno gigantické, společné, a tak se rozhodl jít po krku sedlákům a zemědělcům.

Dneska lze docela dobře vidět, jak to s vesnicemi dopadlo a v jakém jsou stavu.

A jak to s nimi ještě dopadne. Dneska už jsme totiž zase odsunuti na vedlejší kolej.

Touto sbírkou chci tedy alespoň zachovat něco málo ze života, jaký na vesnicích pulsoval.

Máte vůbec spočítáno, kolik věcí tu máte?

S počítáním jsem přestal u čísla šest set. Teď bych to odhadoval tak na sedm set exponátů.

Někteří lidé se sem přijedou jen tak podívat, nechají tu pětikorunu, a odjedou. Pak jsou lidé, které to zajímá více, takže jim dělám buď já nebo manželka výklad, a to může trvat i dvě hodiny, když se u každé věci zastavíme. Potom se ještě třeba sedí, pijeme kávu, nebo víno a povídáme si, vzpomínáme.

Jakým způsobem jste všechny předměty sháněl?

Mám tady věci z celé České republiky a přišel jsem k nim vždycky jakýmsi božím řízením.V začátcích jsme každému, kdo k nám přišel, říkali, aby si to, co tu viděl, nenechal pro sebe. Dneska už o nás hodně lidí ví a sami se ozývají a vozí všechno, co najdou na půdě nebo ve stodole. Točili tu dokonce i z televize, nebo o nás byl pořad v Českém rozhlase, kam pak lidé také volali a ptali se na nás. To jsem se opravdu divil, jak to funguje. Někdy mě ale zaráží, jak nehorázné ceny si dnes lidé za věci, které už jsou pro ně v podstatě staré a nepotřebné, vymýšlí. Na druhé straně jsou ale také lidé upřímní a poctiví, kterým pak sám, pokud vím, že ta věc má opravdu hodnotu, dám třeba flašu slivovice. Protože nemáme auto, tak jsme jednou jeli traktorem až k rakouským hranicím pro támhletu košinu (proutěná korba selského vozu), za kterou jsme vezli na výměnu dvě vykrmená prasata. Takový já jsem byl až blázen.

A kdy přišel ten nápad, že tu svojí sbírku budete ukazovat lidem a bude z toho muzeum?

Až se nám to vymklo z rukou. Kdyby mi někdo dříve řekl, že tu budu tvořit takový monstrum, tak mu nebudu ani věřit. Když tu točili z televize, tak se mě ta moderátorka ptala, kdy se sbíráním skončím. Jenže to už nejde. To bych zklamal všechny lidi. Během tohoto měsíce jsme sem dostali tři unikáty. O jeden z nich mělo dokonce zájem i brněnské muzeum, ale ta paní se rozhodla nakonec pro mě, protože tu u nás byla, a pochopila, že ta věc je z vesnice a patří zpět na vesnici.

Nebo jednou tu bylo dokonce asi sedmadvacet profesorů, docentů a inženýrů z Prahy. Objevili totiž, že tu mám po jednom podkováři měch a vrtačku na železo s ručně vyrobenými vrtáky. Pak si asi čtyři ty vrtáky půjčili, že je to unikát.

Co na vaši sbírku říkala vaše paní?

Nejprve s tím vůbec nesouhlasila, a přesvědčit ji, to bylo úplně ze všeho nejtěžší.  

Předpokládám, že předměty vyžadují celkem velkou péči a hlavně čas.

Pokud něco dostanu ve špatném stavu, tak si to sám opravuji. Mám malou dílničku a mě to baví. Jinak je samozřejmě potřeba všechno čistit a také barvit. Třeba támhleto mlýnský kolo jsem letos natírat dvakrát, a jen ta barva stála dvanáct set korun. Všechny věci, které tu mám jsou zcela funkční.

Viděla jsem, že všechny předměty jsou opatřeny popiskami.

To bylo na popud televize, když tu točili. Já i moje žena samozřejmě dobře víme, jaký předmět k čemu sloužil. Ale už taky zapomínáme, od koho jsme co dostali, tak i k tomu jsou ty cedulky užitečné.

Je z toho množství věcí něco, čeho si vážíte úplně nevíce?

Dneska mám rád úplně všechno. Ale moje vášeň jsou támhlety dvě bryčky. V poslední době jsem měl ale největší radost z toho, když mi moje žena dovolila koupit si stabilák motor, který stál dva tisíce korun. 

A existuje něco, co vám ve sbírce ještě chybí?

Můj sen jsou ještě tři věci - dřevěný koňský vál, první mlátička neboli cepůvka, a potom sehnat říkanky, které se povídali při mlácení slámy.

Už nejste nejmladší. Je někdo, kdo po vás muzeum přebere?

To je problém. Přestože mám tři syny, tak se sem žádný nehrne, a nemají k tomu žádný vztah. Mým přáním ale je, aby to všechno, co jsme vybudovali, po nás nezaniklo, ale zachovalo se pro další generace.

Rolnické muzeum, Zdenka a František Kopečkovi, Příložany 8, Jaroměřice nad Rokytnou.

Na prohlídku je lépe se předtím objednat na telefonu: 604/ 700 241 nebo 605/ 409 931.

Foto: autorka.