Čekejte, prosím

Nevědouc, do čeho jdu, jsem tedy navštívila chloubu pražských nemocnic, Motol. Hned na příjmu seděla jistá paní, a se slovy „jméno, rodné číslo… počkejte si tamhle na lavičce,“ mě odkázala do patřičných prostor. Bez námitek jsem se tedy na vratkých nohou a s barvou čerstvě posekaného trávníku v obličeji odsunula a čekala.

Po půlhodině nervózního okukování ostatních pacientů jsem byla přeposlána k jakémusi doktorovi. Odborník ve svém oboru má za úkol vás prosahat, zjistit, kde asi bude problém, a odeslat vás na příslušné oddělení. „Počkejte si slečno, za chvíli si pro vás přijde sanitář.“ bylo mi sděleno.

Samozřejmě nebyl myšlen sanitář ze sanitky, ale takový ten pomocník, který rozváží nemocné po bludišti chodeb, výtahů, oddělení a jiných zákoutí nemocničního komplexu. Tak tedy opět čekám, chvíli si jako patnáct minut rozhodně nepředstavuji. Mám pocit, jako bych každým okamžikem měla omdlít.

V andělíčku a mezi anděly

Po noci strávené na lůžku s kapačkou v ruce, kdy mi sestra a noční doktor sdělili, že počkáme do rána, a pak se uvidí, nedočkavě vyhlížím někoho, kdo mi řekne, co mi je. Dozvím se pouze, že „vás pošleme na rentgen.“ A tak čekám. Hodinu, dvě, tři..

Konečně přichází sanitář a jako poslušnou ovci mě vede přes půl špitálu do čekárny rentgenu. A opět, kdo by to řekl, čekám. Přede mnou je sice jen jedna paní, ale to nikomu nebrání nechat nás obě sedět v andělíčku na chodbě půl hodiny. Není to zrovna příjemné, když vám z této nemocniční košile leze půl zadku ven, zvláště, když se kolem pohybuje spousta mladých doktorů, mediků a sanitářů.

Po návratu na pokoj pro změnu čekám na večerní vizitu, aby mi jakýsi nový, neznámý doktor sdělil, že výsledky rentgenu ještě nejsou, a musím tedy počkat. Co se dá dělat, čekám.. celý zbytek večera, celou noc, celé dopoledne a vlastně i odpoledne.

Večer se dostaví opět jiný doktor, který mi sdělí, že na rentgenu není nic divného, a že tedy budeme čekat, jak se situace vyvrbí. Tak tedy přistoupím na jeho hru, a chvíle si krátím počítáním lišt na žaluziích. Ráno se dozvím, že kvůli nějaké velké vizitě na jiném oddělení musíme čekat, než nám přivezou snídani, a vzhledem k nízkému stavu sestřiček musejí všichni pacienti čekat, než je tito ´andělé nemocnice´ obslouží.

Chudák stará paní vedle mě, chodit už nemůže, jestlipak jí přinesou včas mísu nebo si bude muset ke své smůle počkat na převléknutí zašpiněné postele?

S těžkým srdcem mi lékař po týdnu čekání oznámí, že „nenašli žádný problém, a tudíž moje zdravotní obtíže jsou neznámého původu. Můžete jít domů.“ Tiše zajásám, ale úsměv mi ze rtů opět spadne, blíží se sestřička se slovy: „Musíte si počkat, pan doktor má ještě vizitu, a pak vám napíše propouštěcí zprávu.“ Čekám už ze zvyku, vždyť o nic vlastně nejde.

Po celkové úvaze doma na kanapi docházím k závěru, že jsem si nesmyslně zkrátila život čekáním na údajně vychvalovanou lékařskou pomoc a profesionální přístup lékařů k pacientovi. Měla jsem si vzít prášek, a byl by pokoj.

Autorka studuje VOŠ publicistiky.