Švec, který se (ne)drží svého kopyta

V dílně vonící kůží mu pod rukama vznikají boty, které od konfekce zaručeně rozeznáte.

Ševcovství není v současnosti úplně běžným řemeslem. Jak jsi se k němu dostal – dědí se ve vaší rodině z otce na syna?

To určitě ne. První impuls proběhnul tak, že jsem coby dítě kradl ve škole žíněnky. Moc se mi líbila kůže, kterou byly potaženy. Tak jsem si po tělocviku nechal otevřené okno do tělocvičny, a pomocí nožíku, jsem žíněnku stáhnul z „kůže“. A udělal jsem dobře, protože zanedlouho se žíněnky měnily a vyhazovaly, tak jsem tu kvalitní kůži vlastně zachránil.

Na základě toho jsi se rozhodl, že se vyučíš ševcem?

Kdepak, já jsem vystudoval stavařinu. To je většinou hrozné trauma, když se má člověk už ve čtrnácti rozhodnout, co bude celý život dělat. Držet se svého kopyta, jak praví ševcovské okřídlené rčení. Já jsem postupem času zjistil, že mě hrozně zajímá a baví právě ta kůže. A začal jsem šít různé kožené kapsičky a pásečky…

Měl jsi nějakého mistra, který tě do řemesla zasvětil?

Samozřejmě mi pár lidí radilo – dozvěděl jsem se, že se nemusí šít jenom jednou jehlou tam a zpátky, ale dvěma jehlami, že je dobré si navoskovat nit, i když je syntetická, zkrátka jsem se dozvídal zákonitosti. Buďto mi je někdo prozradil, a nebo jsem na ně přišel sám.

Dá se tedy říct, že jsi samouk…

Ano. Když člověka něco baví, tak potřebuje na naučení a zvládnutí té které činnosti mnohem méně času, než když ho šoupnou někam na „učňák“, kde mu říkají, co se má učit.

Je vůbec dnes možné se poctivé ševcovině vyučit?

Nedá se vyučit všechno, co umím. Na učilišti vás naučí šít svršky bot, dávat botu do lepícího stroje, který přilepí podrážku, anebo se pochopitelně studuje návrhářství. Jenže vystudovaný návrhář nemá v ruce řemeslo – a potom vznikají boty, které vznikají – tady nekvalitní.

Právě nástupem levných bot z Baťových závodů ve třicátých letech minulého století nastaly ševcovskému řemeslu těžké časy. Bylo od té doby v Československu období, kdy se boty ručně vůbec nešily?

Nikdy to nevymizelo úplně. I přes celou komunistickou éru tu pár ševců bylo. V Praze byl minimálně jeden člověk, který uměl šít boty tím tradičním způsobem – tedy do rámu. A tím, čím byl Baťa tehdy, tím jsou dnes obchody s lacinou asijskou obuví – lidem stačí, protože nestojí moc peněz.

Poptávka po kvalitní ručně šité obuvi asi nastala opět po pádu komunismu. Kolik je teď vlastně ševců?

Vím, o jediném člověku kromě mně, který je schopen ušít klasickou botu anglického stylu. Pak je tu pár dalších, kteří šijí stylem flexible – což jsou zvenčí obšité boty. Jedná se o méně pracnou metodu, která však, když se dobře provede, zaručuje kvalitu. Ale zkrátka to není klasická bota, jak má být. Ovšem je levnější. Třeba o polovinu. Kvalita je pro zákazníky občas nedůležitá, ale postupem času zjistí, proč u někoho stojí boty dva a půl tisíce, a u někoho pět tisíc. Takže není jen rozdíl mezi ručně šitou botou a konfekcí, ale i mezi jednotlivými řemeslnými výrobky. Ale v žádném případě si nemyslím, že lidé s průměrným platem začnou dávat přednost ručně šitým botám před levnou masovou výrobou.

Ty nevyrábíš jen civilní boty, ale i historické. Kdo je odběratelem těchto bot?

Jednu sortu tvoří historičtí šermíři. Pro ty vyrábím boty, jejichž vrchní část vypadá jako autentická gotická či renesanční bota. A druhou skupinou jsou lidé vyznávající tzv. living history – ti chtějí opravdu co nejautentičtější dobové boty.

Jak se takové historizující boty vyrábí?

Nikde se nedochoval návod ani technologický postup, jak takovou botu ušít. Ale dochovaly se boty. A logickou úvahou se dojde k tomu, jak se šily.

Když přijde zákazník, který chce civilní boty – jak dlouho na ně bude čekat a kolik si má připravit peněz?

Cena závisí na způsobu šití – takže dejme tomu, že jednoduché dámské botky mohou začínat na třech a půl tisících, ale cena se může vyšplhat až na dvanáct. Čekací lhůta je asi měsíc, ale není to jen moje práce – musím udělat míry, poslat je výrobci dřevěných kopyt, na které se šije zkušební bota, na které se potom vychytávají nedostatky. A teprve potom se vyrábí konkrétní pár.

Z jakých kruhů jsou klienti, kteří si u tebe nechávají šít civilní boty?

Kupodivu to nejsou ti nejbohatší – takoví si jezdí nechávat šít boty třeba do Vídně. Ani to nejsou metrosexuálové, kteří by si jich museli pro parádu nechat ušít hned několik párů. Jsou to většinou chlapi, kteří mají rádi pořádné věci – nůž a boty. Ocení, když mají něco, na co se mohou spolehnout.

V čem je tedy ručně šitá bota spolehlivější a lepší?

To je jednoduché. Je na míru, tudíž je pohodlnější a zdravější pro nošení, je z kvalitního materiálu, a mimo jiné z nich nesmrdí nohy.

Ručně šité boty tedy nejsou levnou záležitostí – můžeš říct, že tě řemeslo slušně živí?

Ani omylem. Živit se jenom děláním bot na zakázku pro lidi v Čechách podle mého názoru nejde. Přivydělávám si jinými způsoby. Na placených šermířských akcích – a věnuji se šermu i u filmu.

Tradiční představa ševce, je asi taková: shrbený nerudný mužík na verpánku s flokama v puse, který zběsile ťuká kladívkem do boty, trochu podivín. Z čeho tato podoba vznikla?

Tohle je spíše obraz opraváře bot. K ševcovství se vážou různé legendy. Respektive k botám. Rozšířená pověra je například, že když se někde v obydlí schová bota - drží se tam poklid. Tak se například v Holandsku objevily domy, které měly stropy plné zazděných bot. Pokud docházelo k nějakým společenským třenicím, tak tu byl zase švec, který to rázně vyřešil. Nástrojem zvaným fidlovačka. Pokud dostanete tímto velkým zaobleným nástrojem, určeným k zaleštění hran bot, po hlavě, je to jako rána obuškem.

Kdybys měl syna – chtěl bys z něj mít ševce?

Ne, ...respektive, kdyby ho to bavilo, tak bych nebránil. Ale mně samotného fascinuje i spousta věcí. Například kovářství, kterému jsem se také věnoval a ke kterému bych se rád vrátil. Takže u té ševcoviny třeba nezůstanu napořád.

Foto: Monika Kosová.