Schůzku k rozhovoru jsme si dali před Suchardovou sochou Františka Palackého na Palackého náměstí. „Když jsi mi zavolal, zrovna jsem poslouchal v rozhlase pořad o Rodinovi. Bylo to pěkný, jak tam rozmlouval s tím Balzacem,“ líčí Honza. To víte, sochař.
Od kdy jsi věděl, že chceš být sochařem?
Já jsem nejdřív chodil na výtvarku do lidušky v Biskupský, později jsem to měl ještě spojený s hudebkou, a hrozně mě to bavilo. Bylo to za komunismu, takže to byla ta nejlepší cesta, jak zaměstnat dítě, aby nedělalo nějaký neplechy. Tam jsem byl dost aktivní, posílali mi ty věci na soutěže, občas jsem dostal nějakej diplom nebo barvičky.
Ale tam šlo hlavně o malování...
Šlo o všechno možný. V tom komunismu jsem cítil, že výtvarničení je něco úplně mimo. Někdo chtěl bejt třeba inženýr – tedy věci velice konkrétní, ale tohle bylo takový únikový, a já jsem utíkal, protože jsem prakticky ani neměl jinou možnost.
Ve škole jsem totiž hodně spal. To bylo z důvodů mýho astmatu, bral jsem hned po ránu Dithiaden, a to je útlumák jako blázen. Většinu výuky jsem byl v jakýchsi vytrženích. Nebylo to, že bych se nechtěl učit, ale neměl jsem energii. Vnímání bylo jinde, a prakticky jsem v tý škole snil. Pak se to zlomilo v pubertě, kdy jsem začal na tu alergii brát jiný léky, šetrnější.
V pubertě pak vnímáš ten vzruch a erotiku, a přemejšlíš, jak zaujmout opačný pohlaví, a řekneš si, že nejlepší forma je: bejt nejlepší.
Na Umprumce jsem soutěžil s jednou spolužačkou o to, kdo líp nakreslí kulicha. Jednou jsem ji překonal, a toho kulicha nakreslil líp. Ona potom byla na Akademii ve druháku, a pořád mi to nemohla zapomenout.
Malovat mě bavilo, ale taky jsem se naučil, jak se to dá ošidit. Já jsem třeba používal diaprojektor. Dneska se k těm věcem nechci moc znát. Jsou frajeři, který to uměj dotáhnou pastama, a je to výborný - to vlastně dělal Mucha, a myslím Degas s tím začal jako první, to byly ještě nějaký lampový diaprojektory s kahanem - ale mě to začalo připadat jako šidítko, tak jsem hledal něco, kde to očůrat nejde, tak jsem zvolil sochařinu. Taky se mi líbilo, že je to prostorový.
A jak to tedy začalo?
Asi v roce 98 jsem dělal ten největší brajgl, ještě u rodičů v bytě, hlína zadupaná v koberci a můj pokoj jako strašidelnej hrad. Na půdě bylo asi 700 kilo hlíny na 2,5m čtverečních, až jsem měl strach, aby se neprovalil strop, protože ty původní stropy, to bylo nějaký devatenáctý století, rákos a tak. Nic se naštěstí nestalo.
A pak se z toho stala posedlost. Vlastně jsem nic jinýho nedělal, jenom jsem furt modeloval – trupy, hlavy, nohy, ruce... Ne za účelem, abych to někde odlil, ale vysloveně pro sebe, abych se to naučil; taková tajná výuka, která trvala několik let.
Jak dlouho trvá zhotovení sochy?
Možná by ses mě měl ptát, až mi bude šedesát, zatím toho ode mne v plenéru moc není. Na co jsem nejvíc hrdej, to je bronzovej Discobolos na ambasádě v Aténách, na české půdě pod řeckým nebem, v mekce sochařství; tak ten trval asi čtvrt roku, ale samotná modelace docela rychle, asi měsíc. Finální fázi pak můžeš natahovat donekonečna. Když chceš hodně vysokej lesk, můžeš na tom dělat non stop.
Ale mě to baví jako celek se vším všudy. Kontaktoval jsem přes Olympijský výbor pana Imricha Bugára, slavnýho diskaře, a ten mi vyhověl, na Julisce mi postál v pozici, a já si ho obešel a nafotil. To je pozice těsně před odhodem, která není moc známá - paty vytažený nahoru, a jakoby napřímenej. Pak jsem si to zkusil i já, a dokonce mám fotku, kdy mě fotil Bugár. Tehdy jsem i uvažoval o tom, že se naučím házet diskem.
Takže Discobolos je podle Bugára...
Discobolos je podle Bugára, i když mu není moc podobnej. Spouštěčem byl ten pohyb, líbily se mi ty nasazený svaly... Ale socha je menší, původně měla bejt v životní velikosti, jenže mi do toho přišla další zakázka – socha Edvarda Beneše, a kolem ní taková kauzička, a do toho rodinný problémy, a tak se to nepovedlo. Do tý sádry to člověk jakž takž dostane, ale do bronzu už hůř. S tím ale válčili všichni sochaři - i Rodin musel počkat, až mu schválej na radnici nějaký ty rozpočty.
Já to nechtěl zatěžovat nějakou ekonomikou, pro mě bylo důležitý, aby socha byla v Aténách a z kovu. Bronz totiž pracuje, přijímá vlhkost a tvoří se patina, udělá se tam ta světlá zeleň, a socha tak žije s prostředím.
Má tato socha nějakou souvislost s tím slavným řeckým Discobolem?
Ne vůbec ne, ten je strnulej, a i disky byly jiný – kamenný, s nějakou kovovou obručí, a i technika hodu byla jiná.
Máš několik certifikátů o rekordech a kuriozitách, ale nemáš rád, když se o tvých pracech hovoří jako o kuriozitách, proč?
Kuriozita trochu zavání amatérstvím, lepší by bylo říct unikát. Z kuriozity můžeš mít krásnej zážitek, ale není to prostě umění. Chci, aby byl cítit respekt před tou prací. Nemám moc respekt před sebou samým, ale před tou prací jo. Už proto, že jsou v tom i další lidi, a já svým způsobem bojuju i za ně.
Tyhle „kuriozní“ výtvory jsou často propojeny s nějakým dalším oborem: s nástrojařinou, akustikou, fyzikou...
Třeba plovoucí kamenná kostka – to byl nápad, vzešlý z mýho přemejšlení o vědě a novejch technologiích. Chtěl jsem říct: Podívejte se, páni fyzikové, tady máte ještě jeden nevyřešenej problém: kámen vám neplave. Ale je to samozřejmě hlavně recese...
A pak přišla kamenná loď. Když jsem se s ní plavil přes rozvodněnou Vltavu, do poslední chvíle jsem nevěděl, jestli se ten kámen neprolomí. Když se plavil Hyerdahl na lodi z bambusu nebo otýpek, měl jakýs takýs předpoklad, že i když se to nacucá, tak to popluje - to já do poslední chvíle nevěděl.
Lidi jako Hyerdahl jsou pro mě vzorem, já mám rád dobrodruhy. Když jsem si střih rozvodněnou Vltavu tam a zpátky, bylo to taky obrovský dobrodružství. I když jsem kvůli zvláštnímu ponoru nemohl pořádně pádlovat a lidi se mi smáli, že držím pádlo jak opice klacek, byl jsem první, kdo se za tisíce let plavil v kamenný lodi. Žádná kultura to nevymyslela.
Taky jsem se zajímal o to, jak na tý lodi přeplavit na
Je taky jenom otázka peněz, a moh bych postavit i plovoucí palác, kamennej plovoucí palác, jako pohádka. O tom jsem hodně přemejšlel, když jsem přeplul tu Vltavu. Dneska už si nejsem tak jistej, že tady vedle Racka a Vyšehradu má kotvit kamennej palác, nakonec - kdoví jestli by to vůbec plulo - je to taky otázka těch tmelů.
Vybaví tě práce s kamenem nějakými vlastnostmi?
Trpělivostí, jednoznačně. Tam když chceš něco uspěchat, a třeba brousíš rychlejc, tak kámen se přehřeje a praskne. On je neuvěřitelně křehkej ve chvíli, kdy získá nějakou teplotu. To se u dřeva nestane, to můžeš třeba spálit, ale nepraskne ti. U kamene může být nějaká kaverna, kterou okem nezpozoruješ, a tam se to otevře. A abych prohlížel každej centimetr lupou, takovej blázen zase nejsem.
Takže určitě trpělivost a pak respekt před tím, že je to tu těch já nevím 300 milionů let. V těch kresbách je celá historie Země. A já – nějakej plazmatickej uhlík a voda – jsem proti kameni strašně choulostivej...
Ale pak mi šlo i o to, ukázat ten symbol věčnosti ještě v jiným světle. Tím, že ten kámen hraje a plave, jsem zlomil několik básnickejch licencí: třeba kámen – symbol mlčení. To byla taky taková rajcovní hnací síla – vypálit básníkům rybník. Ne, kámen nemlčí, ten kámen bude hrát a nazdar.
Do jaké míry cítíš uměleckou svobodu, když musíš řešit otázky své prezentace. Máš pocit, že je to trpká nutnost, nebo tě to baví?
Je to jako u sportovce. Když máš za sebou nějakej dobrej výkon, tak si pochvalu zasloužíš. Já ty věci dělám proto, že je chci udělat. Chci, aby hrála kamenná kytara, chci aby hrály kamenný housle. A pak chci, aby o tom věděli lidi.
Kontaktoval jsem třeba enyklopedii Universum, kde je moje kytara jako encyklopedický heslo. Komunikuju s novináři. Když se podíváš zpětně, tak zasedání vlády a výsledek ve fotbale ze 17. 4. 2004 už jsou minulostí, ale tohle trvá. Když uděláš mramorovej nástroj, tak po tobě zůstává. Navíc, jak říká Štěpán Rak, je to vlastně nová cesta kytary.
Takže prezentace sama, kdy musíš oslovit média, tě nijak neobtěžuje?
Já chápu lidi, kteří se do médií cpou, protože tak stoupá jejich cena na trhu. I já mám svoje věci v aukcích. To, že se umělec zabývá tím, že chce bejt vidět, je součástí jeho profese. Umělce živí to, jak je známej. Ale to se nevylučuje s tím, že je tady spousta anonymů, který dělaj geniální věci.
Já mám blízko k divadelnictví - táta je herec, máma scénáristka, takže si umím udělat dramaturgii, naučil jsem se, jak oslovit ty novináře... Ale taky neoslovuju média zbytečně, nevolám jim každej den: Tak jsem tady, udělal jsem tah štětcem nebo špachtlí... Ale když je dílo hotový nebo předpřipravený, tak volám, a nabízím třeba exluzivitu. Ne, vůbec mi to nevadí, a beru to jako součást mý práce.
Ale jsou chvíle, kdy bych k sobě foťáka nepustil. Třeba teď, když se odlíval kůň, tam šlo o hodně. Konstrukci jsem stavěl sám, a musela unést celkem tunu, hlava váží tunu. Ty štukatéři na to byli dva, a nechtěli tam u toho málem ani mě. Tam ujížděj nervy, a nejenom nervy, tam ujížděj i ty klíny. To už je velice vážná věc.
Když jsme u tý prezentace. Hodně dlouho jsi odmítal internet, dneska máš své stránky www.janrericha.com, co to?
Já jsem úplně nepřijal ani internet, ani mobil, ani auto. Manifest futurismu je pro mě sračka – auto... Já bych byl, a říkám to upřímně, radši, kdyby tady jezdily opravdu ty kočáry. To je romantismus. Sice bysme se tak rychle nedostali třeba do Českýho ráje, ale to si člověk zvykne.
Na druhou stranu používám některý jiný technický vymoženosti, třeba brusky, takže se člověk taky nemůže úplně zlobit.
Jak je to dneska se sochařinou v porovnání s minulostí, co se týče obživy. Nemyslíš, že to muselo být lepší za stavovských dob?
Byla to záležitost známostí, také vazeb na politiku: třeba Myslbek na Riegra nebo kadinála Schwarzenberga. Znali ty správný lidi. To už říkal vlastně Rembrandt: pokud jsi mladej, tak se musíš hlavně kontaktovat s těma, co jsou vysoce postavený, a potom, když seš stár, tak se snažíš smísit se s lidem. Tomu se blíží třeba Jan Saudek, ten už má vlastně tu Rembrandtovu sinusoidu, už se blíží tomu smísení.
Je těžké se v Čechách sochařinou uživit?
Tak já se sochařinou neživím.
A co tě živí?
Největší příjmy jsem dosud měl z restaurátořiny. Je to řemeslo, a řemeslo tě živí, ne umění. Já jsem dostal peníze za nějaký sošky, ale to je jako když plivneš, v těch nákladech na ty materiály to je sranda. Umělecký jméno si děláš tím, že ty věci vyrobíš a že je prezentuješ. A k tomu je dobrý dělat něco, co tě uživí, co tě neobtěžuje, a s čím neztrácíš čas.
Já musím najít nějakej kompromisní bod. Nesmím umřít hlady a nesmím ohrozit zázemí, který mám. Nerad bych, aby mi manželka řekla: S tebou žít nebudu, protože jsi prostě blázen. Taky k dítěti mám nějakou odpovědnost.
Sleduješ také své kolegy?
Taky. Jsou tady David Černý, Jiří David, takový recesistní akce, a potom napodobitelé Davida Černýho. Ale byl jsem se podívat třeba v polovině devadesátých let na Tvrdohlavých, krásný věci. Nebo lidi, na který jsem chodil ještě dřív, když mi bylo tak deset, výstava 12:15 někde ve stodole - Rittstein a spol., lidi, který dneska učej na vysokejch školách; tehdy byli rádi, že maj kde vystavovat. Taky si hodně vážím třeba díla pana Preclíka, to je zase úplně jiná sorta, kterou taky sleduju, ty jeho portréty: Vančura, Čapek, Werich – vůbec nejlepší Werich, podle mého názoru, je právě od Preclíka.
Co říkáš na Kaplického knihovnu?
Já si to nedokážu představit, vlastně se mi to nelíbí, ale líbí se mi některý jiný jeho věci. Ale ta Praha je problematická tím, že je malinká, není to Budapešť. Mě ten model evokoval žvejkačku. Takovej návrh podle mě neodpovídá charakteru tý budovy. Hřiště pro děti? Obchoďák? Beru. Ale knihovna? Vytane mi na mysli nějaký rozplizlý myšlení. To není nic proti Kaplickýmu, to říkám bez afektu. Ale zase, že bych se měl nějak zvlášť ježit, to taky ne.
Na čem zrovna pracuješ?
Mě zajímá můj velkej pětadvacetimetrovej kůň. Tam je to ale tak na pět let. Pojetím něco mezi Myslbekem a barokem, spíš tím italským než českým.
Bude to mimo jiný i odkaz k práci mýho dědy, kterej byl hipolog. Jezdil od desíti na koni a od třinácti o nich psal. Dokonce s koňma obchodoval a měl vlastní stáj, kterou mu ale komunisti sebrali. Už je tři roky po smrti, a hrozně mi chybí. Je to taky odkaz k němu, protože mi pomáhal porozumět světu, ale nevím, jestli by se mu to líbilo, protože jemu se líbil Myslbek, ale už se mu nelíbil Kafka, co je na Vítkově.
Taky chci udělat robota - pořádnýho humanoida. Určitě udělám jeden kus v bronzu, a možná potom i další v plastu, sériově. Chci, aby ten robot uměl všechno.
Nevím, jestli bych ho chtěl mít doma...
Já myslím, že lidi to chtít budou. A taky si chci vyhrát s tím designem. Ty mimický svaly, tam je velká škála možností. Potom materiály a tak dál... Prostě humanoidní robot. V první fázi ho chci naučit chodit a stát a v druhý fázi, aby uměl třeba zahrát nějakej part na kytaru.
Třeba na tu tvojí?
Třeba...
Přidejte si Hospodářské noviny
mezi své oblíbené tituly
na Google zprávách.
Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.
- Veškerý obsah HN.cz
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Ukládejte si články na později
- Všechny články v audioverzi + playlist
