Přišli jsme stínat hlavy

Byli to načepýření ješitové, co se po nocích opíjeli ve východoevropských luxusních podnicích a krmili nadšené přísedící alkoholovými žvásty, jejichž podstata se zakládala na vymyšlených historkách o vzájemných (samozřejmě „jedinečných“) vztazích se Stalinem.

Ovšem Lichačev i Makarov nebyli jen baroví flákači, byli opravdovými „lovci lebek“. Jejich heslo znělo: „když už jsme tu, musíme někoho popravit“. Tím se řídili už v Maďarsku, kde se významnou měrou podíleli na zinscenovaném procesu s tehdejším ministrem vnitra László Rajkem, jenž byl po tomto soudním divadélku v říjnu roku 1949 popraven.

Byla to absurdní hra, kterou přinesli sovětští poradci do „spřátelených“ zemí, a zatraceně krutá, vykoupená dlouhým týráním obviněných, jehož důsledkem bylo téměř vždy plné doznání k činům, které nikdy nespáchali.

Inkognito v Československu

Po maďarském procesu se Lichačev s Makarovem přesunuli, na žádost zlotřilého prezidenta Klementa Gottwalda, do Československa. Zajímavé je, že o tom nevěděl ani tehdejší ministr vnitra Josef Nosek.

„Nemůžu pochopit tu neschopnost československých soudruhů, že ještě nenašli imperialistické buňky jak ve své vlastní straně, tak kolem ní,“ divil se tehdy Makarov.

V prvém plánu se on a Lichačev chtěli zaměřit na lidi uvnitř KSČ. A to z prostého důvodu – v procesu s Rajkem byla za nežádoucí označena i jména několika československých „kádrů“, mezi nimi třeba i pozdější prezident Gustav Husák.

V tu dobu byla už „v pořadí“ i Milada Horáková. Příslušnice Národní socialistické strany, jejíž čelní představitelé čím dál více poklonkovali KSČ.

Horáková byla žena, jež měla před vznikem první republiky problémy s Rakušany, a málem nedostudovala, později s nacisty, jelikož byla pilnou členkou odboje, a pak s komunisty, protože patřila mezi ty levicové intelektuály, kteří pohrdali primitivní ideologií plnou nesvobody.

Snad proto, že se proces její a dalších spoluobviněných neposunoval úplně podle představ stalinské moci, zaměřili se na něj Lichačev s Makarovem.

Zrůdná Vyšinského teorie

Oba poradci se řídili těmi nejkrutějšími pravidly, která ve 30. letech v podstatě definoval generální prokurátor SSSR a pozdější diplomat Andrej Vyšinskij. Hlavní teze jeho odporné teorie se zakládala na doznání, jakožto hlavním důkazním prostředku soudního řízení. A takové doznání určitě přijde, když obviněný musí stát minimálně 70 hodin v pozoru…

„Byli jsme překvapení neschopností československých soudruhů. Oni tyto prostředky příliš neznali, myslím že v tomto jsme je skutečně poučili,“ chlubil se Makarov v jedné shrnující zprávě. Podotkl pak, že se všichni v procesu „Horáková a spol,“, především díky „moderním vyšetřovacím metodám“, doznali.

V tom ovšem Makarov nemluvil pravdu, před dvěma lety byl nalezen zvukový záznam, kde se Horáková ani v závěrečné fázi vyslýchání (čti mučení) nepřiznala k tomu, že by chtěla spáchat státní převrat, jak jí režim podsouval.

Bohužel to vystudované právničce nebylo absolutně k ničemu v předem připraveném divadelním sále – tedy soudní síni, se všemi herci – tedy soudci a právníky, a s profesionálními inspicienty v zákulisí. Dne 27. června 1950 po půl šesté ráno byla Horáková oběšena, společně s kolegy Kalandrou, Bouchalem a Peclem. 

Poradci zklamali

Přesto bylo účinkování Lichačeva s Makarovem vyhodnoceno jako neúspěšné. Popravili sice nějaké ty imperialisticky orientované občany, ale nedokázali zamířit do vlastních řad - v jejich popravčí síti zkrátka neuvízla žádná zajímavě velká „rudá“ ryba.

Tito poživatelé vodky znervózěli, a když se třeba Lichačev bavil s Teodorem Balážem, vedoucím útvaru bezpečnosti pro odhalování nepřátel v komunistické straně na Slovensku, který mu nebyl ochotný předávat kompromitující informace na své kolegy, podotkl nasupeně: „Mě sem poslal Stalin dělat procesy, nemůžu ztrácet čas. Do Československa jsem nepřišel diskutovat, přišel jsem stínat hlavy. Raději zakroutím sto padesáti jinými krky, než mým vlastním.“

Jenže popravit komunistu zvučného jména se Lichačevovi a Makarovovi nepodařilo. K tomu došlo, až když jejich touhu po houpajících se soudruzích přišlo povzbudit několik desítek dalších sovětských poradců, v čele s Vladimirem Borajskim.

Tento pohyb „poradenských sil“ směrem od velkého Stalina si vyžádali především Klement Gottwald a Rudolf Slánský. A touha najít virus ve vlastní straně se jim nakonec splnila. Rok po Horákové byl popraven právě Slánský…

Autor studuje VOŠ publicistiky.