Jan Vlček: „Tramping je čisté kamarádství ruku v ruce s přírodou“

"Chodili do lesů, večer sedávali kol ohňů, a pak uléhali přikryti nejčastěji dekou nebo celtou. Tehdy se jim říkalo ‚divocí skauti‘, kteří v sobotu večer, po práci, opouštěli město, aby alespoň závěr týdne strávili v romantických zákoutích, tehdy ještě takřka nedotčené přírody, daleko od městské šedi.“

Tak začíná o fenoménu trampingu vyprávět Jan „Šakal“ Vlček, člen hudební skupiny Apten-Hassa (na obrázku) a zakladatel osady Zlatá řeka či trampského souboru Pučelíci. V současné době zakotvil v osadě Na Fáberce nedaleko od Štěchovické přehrady.

Odkud se vzala tradice trampingu?

Tramping, ve formě jak jej známe od nás, je ve světě naprostým unikátem, a ve své podstatě nemá ve světě obdoby. Po světě se samozřejmě tu a tam můžeme setkat s tradiční trampskou osadou, avšak ty jsou založeny téměř vždy z iniciativy našich lidí, nejčastěji emigrantů. V trampingu se ale během času hodně odráží vliv vnějších dobrodružných podnětů. Ať jsou to kovbojové, indiáni, zlatokopové a v současné době částečně i armády. A asi nejvíce za svou celou historii byl tramping ovlivněn knihami Ernesta Thompsona Setona a jeho učením Lesní moudrosti, a také dobrodružnými romány Jacka Londona...

Váže se zrod trampského hnutí k nějakému místu?

Za kolébku trampingu je považován kaňon Svatojánských proudů. Mezi těmi úplně prvními tábořišti byl také Roaring Camp (tábor Řvavých), na jehož místě vnikla přesně v roce 1918 nejstarší trampská osada v tehdejším Československu – Ztracená naděje, známá spíše pod zkráceným názvem Ztracenka. Napuštěním Štěchovické přehrady však toto posvátné místo zmizelo navždy pod vodou, spolu se Svatojánskými proudy. Osada Ztracená naděje však nezanikla, sruby se přesunuly výše do stráně, a tak se nám dochovala dodnes.

Jaká jsou nejoblíbenější trampská místa?

Těžko se dá stručně specifikovat, jaká místa trampové opravdu milují, takových je rozeseto po naší vlasti nespočet. Asi lze ale říci, že trampové milují zejména nejrůznější údolí a údolíčka - právě v takových místech je nejvíce trampských osad. Ale ne všichni trampové patří k nějaké osadě. Jsou i trampové-samotáři, kteří jezdí prakticky po celé vlasti, ba i za její hranice... Jak se zpívá v jedné z písní Wabiho Ryvoly: „Pro trampa je malej celej svět“...

 Co vás osobně přivedlo k trampování?

Odmalička jsem chodil s tátou a s babičkou ven do přírody, nejčastěji na Berounku. Na vlastní myšlenku trampingu mě přivedl na základní škole můj spolužák Žrout, syn jednoho velkého trampa ze známé osady Liberty camp. Spolu s ním jsme začali pronikat hluboko do kořenů trampingu a založili jsme tehdy svou první osadu...

Vybavuji si jak trampská myšlenka udělala ohromný dojem i na mého tátu, a jak jsme začali vyrážet za dobrodružstvím, jak jsme objevovali známé trampské osady a nádherná místa. S úsměvem vzpomínám i na doby, kdy jsme začali „zpracovávat mámu“. Dnes jsou mí rodiče jedněmi z těch nejvěrnějších trampů, ctící opravdové trampské tradice.

Co mezi tyto tradice patří?

V praxi platí, že co osada, to jiný zvyk. Trampové mají, i přes odvěkou neorganizovanost, své nepsané rituály. Mezi ty nejctěnější patří potlach, což je setkání kamarádů z různých osad u velikého ohně, který je obřadně zapalován a bedlivě se střeží jeho čistota. Kolem tohoto „ohně přátelství“ najdeme skoro vždy tzv. „letokruh“, což je druhý kruh z kamenů kolem vlastního ohniště. Potlach je pro naprostou většinu trampů obřad nevídaného rozsahu - je to vlastně jakási trampská mše. A trampské hnutí má i svou hymnu. Oficiálně se za ní považuje již dlouhá léta píseň Vlajka, která pro nás znamená stejně, jako česká národní hymna.

A neodmyslitelně mezi naše zvyky patří i trampská píseň. Když se za večerního soumraku zapálí oheň a rozezní se tóny kytar, mandolín a dalších hudebních nástrojů, je to naprosto nepopsatelná atmosféra - jak večerní vánek odnáší, spolu s kouřem z ohně, stařičké trampské písně do dálav.

Jaký člověk by měl tramp být?

Opravdový kamarád s romantickou duší a  srdcem na dlani. Čisté kamarádství ruku v ruce s přírodou...

Co na trampování nejvíce oceňujete?

Nejkrásnější ze všeho je naprostá svoboda a fakt, že člověk tráví volné chvíle v kruhu svých opravdu nejlepších kamarádů. V případě naší osady Na Fáberce se tak děje ještě ke všemu v hloubi štěchovických lesů, v samotné kolébce trampingu, což vše jen umocňuje...

Na trampingu se mi také moc líbí naprostá férovost a rovnost. Mezi trampy totiž neexistuje věkový rozdíl. Věk se naprosto maže, všichni trampové jsou si rovní. Také to není život ve stereotypu. Tramp se má stále nač dopředu těšit - je tolik krásných míst naší vlasti, tolik údolí, řek, potůčků, luk a strání...

Jak se daří trampingu v dnešní době?

Tramping si za svých bezmála devadesát let prošel již mnoha těžkými dobami. Ať se jedná o Kubátovy výnosy, druhou světovou válku nebo o socialismus. V současné době se v trampingu dost odráží moderní uspěchaná doba. Je smutné sledovat, jak trampů na nádražích rok od roku ubývá a v drtivé většině zůstávají věrní jen trampové starší. Ale i z naší mladší generace je nás stále dost věrných trampského odkazu. A dokud budeme míti sil, poneseme vlajky našich trampských osad dál...

Autorka studuje VOŠ publicistiky. Foto: archiv Jana "Šakala" Vlčka.