Sto let Jestřába

Jaroslav Foglar (1907-1999), Jestřáb, by 6. července oslavil sté narozeniny. Když dnes někdo vysloví jeho jméno, reakce bývají různé. Někomu se vybaví chvíle se spisovatelovými knihami, ty, kteří knihy nečtou, napadne seriál Záhada hlavolamu, v těchto dnech opět reprízovaný na ČT, nebo komiks o Rychlých šípech, popřípadě další komiksy z Foglarova pera, třeba ty, jež nakreslil Kája Saudek.

Vedle toho jsou tu i reakce jiného charakteru, které tu a tam problesknou médii. Jde o prapodivný spor o Foglarovo dědictví, nebo spekulace o Foglarově spolupráci s STB, potažmo dříve, v letech válečných, s Němci. Rovněž se objevují spekulace o spisovatelově pedofilii.

Je snad pochopitelné, že lidé se zajímají o senzace, ale jakoby se pod všemi dohady a interpretačními mozaikami ze střípků různých faktů Foglarova života ztrácelo to, proč je i dnes Foglar pojmem. 

Snad za to může i stáří spisovatele v posametovorevolučních letech, které nebyly jen dobou ekonomické transformace a hledáním tváře nové československé politiky, jak se to jeví z dnešních zpravodajských retrospektiv, ale také dobou nadějí a návratů k pozapomenutým ideálům (dnes se zdá – soudě dle postoje redakcí – že o ideály nikdo nestojí).

Foglar byl tehdy už starý pán, který se jaksi nehodil do zábavných programů, a mnozí jemu a jeho ideálům, které nedokázal mediálně „provařit“, věnovali v letech přerodu stále častěji spíše úsměšek (podobně jako Václavu Havlovi a jeho „pravdě a lásce“).        

Přesto jsou Foglarovy knihy, do nichž své ideály, podtržené spisovatelskou dovedností, zakomponoval, strhující.

Jimi, a také svými aktivitami by ze světových autorů mohl být směle přirovnán k Ernestu Thompsonu Setonovi, zakladateli woodcraftu (Oba spisovatelé se dokonce setkali, když Seton 23. 12. 1936 navštívil klubovnu Foglarovy Dvojky). Co do invence a činorodosti si Foglar se svým starším kolegou nezadá, zaostal by snad jen v mezinárodním věhlasu. Naproti tomu jedinečný je v tom kde, kdy, jak a za jakých podmínek dokázal realizovat své představy. 

Čtenářské kluby

Začátek nezní nijak zvláštně: Pražský chlapec, narozený za Rakouska-Uherska. V ranném dětství přišel o otce, který podlehl infarktu. Přes staršího bratra se dostal ke skautingu. To už existuje první republika.

Dál už cesta citlivého a vnímavého chlapce tak obyčejná není. Propadá skautskému ideálu, vede oddíl (Slavný Druhý oddíl – „Dvojku“ vedl šedesát let, začal v roce 1927 a vedl ji 60 let, do roku 1987). Začíná psát. Publikuje zprvu „u skautů“ - od roku 1927 v časopise Skaut-Junák, a to články hlavně o táboření. Z těchto příspěvků později sestavil knihu Tábor smůly.

A ještě jedné ideji propadá - být věčně mladý: „Miloval jsem – a dodnes jsem milovat a obdivovat nepřestal – nadevše tu kouzelnou prchavou dobu lidského žití – a čím dál více jsem byl rozhodnut upsat jí celý svůj život,“ napsal. A tak se také stalo.

Od roku 1935 spolupracoval s Mladým hlasatelem (původně Malým hlasatelem), jehož vydávání navrhl pražskému Melantrichu jako časopisu pro školní mládež.

A tady se také udál historický počin. 8.5.1937 publikuje výzvu k zakládání čtenářských klubů. V druhém díle své autobiografie Život v poklusu Foglar vzpomíná, jak se mu v redakci smáli, že bude rád, bude-li mít klubů aspoň stovku. Na první výzvu se jich přihlásilo 26, po dvou měsících jich bylo dvě stě, a „když byl Mladý hlasatel roku 1941 ve svém šestém nedokončeném ročníku nacisty zakázán, měl 24 600 zapsaných klubů.“

A jak takový klub vypadal a fungoval? Měl mít nejméně čtyři členy, měl se pravidelně scházet a podnikat společné akce, o nichž pak referoval do Hlasatele. Časopis klubům přicházel naproti s náměty k různým činnostem, a opatřil jim průkazky a odznaky. Výše uvedený počet klubů snad naznačí, že to nuda – i přes takto suchopárný popis - rozhodně nebyla.

Úspěch těchto klubů u čtenářstva vedl k tomu, že i ostatní mládežnické časopisy začaly s podobnými iniciativami. Foglar vzpomíná: „Jednomu časopisu jsem kopírování vytkl a on mi šalamounsky odpověděl: ‚Vy máte v pravidlech, že klub má mít nejméně čtyři členy! A my požadujeme jen tři, tak to není žádné kopírování.‘“

A v souvislosti se čtenářskými kluby se zrodil ještě jeden fenomén – komiks Rychlých šípů. První díl vyšel v Mladém hlasateli 17. 12. 1938, s kresbami Dr. Jana Fischera. 

Vše skončilo s již zmiňovaným nacistickým zákazem časopisu. Foglar se poté pokouší v myšlence pokračovat v poněkud proněmecky orientovaném časopise Správný kluk, ale i tam je posléze „zakázán“. 

A znovu s toutéž myšlenkou přichází po válce, když po odchodu z časopisu Junák (kvůli neshodám na koncepci časopisu) rediguje časopis Vpřed. Zde opět pracuje v tandemu s redaktorem Karlem Burešem, s nímž se setkával již v Mladém hlasateli. Více o tom Vlastislav Toman (Foglarův kolega, dlouholetý redaktor časopisu ABC): „Bureš odpovídal za obsah a výrobu časopisu, měl na starosti výběr povídek… Věnoval se také práci s výtvarníky, čímž dotvářel celkovou podobu časopisu. Naproti tomu Foglar řídil čtenářské kluby a styk se čtenáři, připravoval soutěže, hlídku z Bobří hráze a samozřejmě psal scénář seriálu Rychlé Šípy.“

Jenže Foglarovi nebylo přáno. S nástupem komunismu se množily útoky proti Vpředu, a Foglar byl nucen odejít. Krom toho se na něj snesla klatba, kvůli níž nevydal dalších 17 let žádnou knihu. 

Čtenářské kluby se posléze vytvářely i při jiných mládežnických časopisech, ale to už u toho Foglar nebyl, s výjimkou ABC, kde pracoval v době uvolněnějších šedesátých let, tam ale nepůsobil jako hybná síla projektu. Přesto právě Ábíčko se stalo pokračovatelem v tradici čtenářských klubů – ovšem v poněkud v pionýrském (od slova Pionýr - socialistická mládežnická organizace) duchu, jak si to doba žádala.

„…a probudí v tobě pocity, které otřesou tvou duší“

Foglar je výjimečný spisovatel. A není to jen kvůli morálnímu rozměru jeho knih, do nichž v mnohém jakoby pronikaly křesťanské ideje, kdy např. jakási zbožštělá bytost (nedostižný) vede mladé hrdiny po stezce poznání, a nikomu neupírá šanci na nápravu, vydá-li se správnou cestou odhodlání a činu, když jí uvěří.

A není to ani jen kvůli odkazům k tajemnu, mystice a lidskému vyvolení, které jako by vycházely naopak z židovské tradice.

A není to ani jen kvůli kultu přírody. A není to jen kvůli znalosti prostředí, v němž se děje odehrávají, ani kvůli znalosti mentality dospívajících hrdinů, včetně náladovosti i krutosti.

A není to jen kvůli tomu, že jeho cestou je řád - ovšem nikoli poslušnost (v čemž se od křesťanů liší), nýbrž sebekázeň, tedy spojení svobody a odpovědnosti. Že oslavuje přírodu, slunce, smích, mír, radost ze síly, čestnost, dobrou náladu, chuť jít dopředu - tedy světlo, ale dobře ví i to, že na konci dne se stmívá, a umí milovat noc.

A není to jen kvůli tomu, jak moc se všechny tyto věci podobají psychickým procesům, které každý z nás důvěrně zná.

...Je výjimečný vším tím dohromady, a nadto skvělým, čtivým vyprávěním a silou příběhu, do něhož umí čtenáře přizvat.