Jak se tak prokousávají všemi těmi ne, příště, pozdě nebo je nám líto, klesne jejich představa o ohodnocení své práce tak nízko, až si nakonec práci přes léto skutečně najdou. Pak už se ale jen musí smířit s tím, že letos se po dvou měsících brigády nepůjde ani do počítačové prodejny, natožpak do autobazaru.
Ani letos to u nás ve městě nebylo jiné. Já sem měl ale práci předem dohodnutou, takže jsem byl docela klidný a plánoval si, jak z vydělaných peněz procestuji alespoň malý kus Evropy. Jenže týden před mým nástupem mi brigáda z ničeho nic padla, a já byl v půlce června zase na začátku celého zdlouhavého procesu shánění práce.
Mám ale štěstí, nakonec jsem náhodou na poslední chvilku něco sehnal a to ještě celkem za slušné peníze. Sice tuším, že účetnictví mého zaměstnavatele nebude úplně tak košer, jak by mělo, ale mzda je slušná a dostanu ji na ruku každý den hned po práci. Takže se nedivte, že se o tom co nebo kde dělám nedozvíte žádné podrobnosti, protože lepší brigádu bych jen těžko sháněl.
Na začátku prvního dne
Čekal jsem spolu s dalšími asi třiceti lidmi přibližně v mém věku na parkovišti, odkud se každé ráno vyjíždí za prací. Když přijelo několik tranzitů, začali se všichni hrnout k chlapovi co si zapisoval jména brigádníků a rozmísťoval je postupně do aut.
Nahlásil jsem jméno mezi posledními, za mnou zbývali už jen tři kluci, kteří se stejně jako já dopředu moc nehrnuli. „Hoši, tranďáky už jsou plný, tam se nevejdete. Jestli tu máte někdo auto, tak ho vemte, pojeďte za náma, a za benzín vám pak nějaký prachy dáme,“řekl jeden z „šéfů,“ kteří postávali před auty. Rozhlédl jsem se trochu překvapeně kolem sebe, ale to už na mě volal jede z těch tří, co stáli za mnou: “Jedeš s náma vole?“ „Jo, už jdu,“ odpověděl jsem trochu překvapeně a sednul si do starého Renualta 5. Chvilka zběžného představování a vyjeli jsme za výdělkem. Kam? To nevěděl z naší posádky nikdo.
Cesta za prací
„Ty voe, měl sem se aspoň zeptat kam pojedem, takhle nám ujedou, a můžem jet domů,“ říká za volantem nervózně Zdeněk. „Tos měl, ale teď už to je jedno. Ludvo, podej mi papírky, já aspoň ubalím, ať to ubíhá,“ odpověděl Míša a otočil se na zadní sedačky k asi nejmladšímu členovi naší posádky. Cesta ubíhala pomalu.
Najednou začalo poprchávat a na silnici se udělaly první menší kaluže. „Jestli nepřestane, namokne to, makat se nebude a nic si nevyděláme. To je v hajzlu,“ komentoval Míša počínající přeháňku, a zapálil v autě prvního jointa. Vydatně potáhl, a podal doutnající cigaretu dozadu, kde se rozjelo známé kuřácké kolečko. Když jsem mu sdělil, že nekouřím, nic neřekl, jen se zmenšil okruh o jednoho člověka.
„No doufám, že mi když tak aspoň proplatí ten beňák, už jedem přes padesát kiláků a pořád nestavíme. Žere to jak hovado, budem muset někde natankovat,“ řekl Zdenda a několikrát si potáhl. Začal jsem mít z naší jízdy trochu obavy. Jeli jsme v tu chvíli sto čtyřicet, starý Renaultek se klepal jako drahý pes, venku pršelo, a kdyby se náš řidič nešikovně otočil do zadu, aby poslal dýmku míru dál, skončila by celá brigáda dřív než vůbec začala, a vlastně asi nejen brigáda. Jediné pozitivní bylo, že se nám ještě neztratily dodávky, jejichž řidiči jediní věděli, kam se jede.
Otáčíme, dneska za tři a buď rád
Po několika dalších kilometrech zastavili všichni na benzínce. Chlapi od dodávek se spolu bavili stranou od ostatních a zdáli se být dost nervózní.
Déšť ještě zesílil, seděl jsem zalezlý v autě, okýnka vytažená nahoru, a uvnitř si zvolna sedal konopný dým. Až teď na mě doléhala role pasivního kuřáka. „Já už ani nechci dneska nic dělat, ať prší, bože ať leje, jen aby se už nešlo pracovat. Vždyť já už sem úplně v prdeli, stejně bych nenadělal ani za pětikilo,“ křičel v autě Míša a všichni se do toho nahlas smáli. Přání bylo vyslyšeno, řidiči dodávek se rozešli ke svým autům a pomalu se rozjeli. „Ty voe jo! Jedem domu, Ludvo, ubal poslední na cestu. Míša by to už akorát tak zmastil, a já musím řídit,“ řekl Zdenda, zařadil rychlost a vyjel z parkoviště.
Bylo teprve půl jedenácté ráno. Ludva vedle mě vytáhl kus časopisu a chystal se na něm ubalit čtvrtého pointa. Míša mezitím usnul, Zdena si za volantem zpíval sám pro sebe. „Tak už to mám, jen to musíš ještě trochu doladit,“ zakoktal Luďa a podával zelenou „cigaretu“ Míšovi, který náhle ožil. „No Ludvo! Co to je tohleto? Dneska za tři a buď rád, že tě pustím do dalšího semestru,“ zhodnotil Míša práci menšímu Ludvovi, a ten se smál, až měl slzy v očích.
Když jsme dorazili zpět na místo, odkud se ráno vyjíždělo, Zdendovi proplatili cesťák, a k mému velkému překvapení, i mně, stejně jako ostatním dali alespoň tři stovky, za dobou strávenou v autě. Tak si říkám, že to s těmi brigádami možná nebude zas tak zlé. Jen být ve správný čas na správném místě.
