Ještě kulatější výročí

Ocitáme se tak v barokní Praze. Třicetiletou válku a nájezdy Sasů a Švédů už málokdo pamatuje. Nad společenskými poměry bdí jezuité. Mistři sochařského cechu mají své dílny a práce pro ně je dost. Hojně se staví a sochy jsou běžnou součástí architektury.  

Barbora, Markéta a Alžběta

Socha sv. Barbory, Markéty a Alžběty vznikla ještě v době, kdy brokoffovskou sochařskou dílnu vedl otec, Jan Brokoff (1652-1718), ale pomalu se ke slovu dostávali i jeho synové, starší Michal Jan Josef a mladší Ferdinand Maxmilián. Na této soše se prý už oba podíleli.

Pro nejstaršího Brokoffa to však nebyla první práce pro Karlův most. Tou byl sv. Jan Nepomucký, jediná bronzová socha na mostě. Zakázka přišla krátce poté, co se sochařova rodina přistěhovala do Prahy z rodného Slovenska, ze Spišské Soboty.

Výslednou bronzovou podobu však soše Nepomuka dali až v dílně Wolfganga Jeronýma Heroldta v Norimberku, sám Brokoff se podílel pouze na její dřevěné předloze, a ani tam neměl úplně volnou ruku. De facto převedl malý model vídeňského sochaře Matthiase Rauchmillera do nám známých parametrů. Přesto světcova socha Brokoffa proslavila, a tak se stalo, že se od něj na Karlově mostě objevilo hned několik dalších plastik.

Rauchmillerovo 41 centimetr vysoké bozetto (předloha, malý model) z roku 1681 je v majetku Národní galerie, Dřevěná socha Brokoffova je v kostele sv. Jana Nepomuckého na Skalce na Novém městě. 

Historici umění nezřídka nejstaršího z Brokoffů zatracují a hovoří o něm jen jako o průměrném řezbáři, který se údajně vyučil narychlo až v Praze. Opomíjejí i jeho staršího syna Josefa, který po jeden čas vedl rodinnou dílnu, a pozastavují se až u nejmladšího ze sochařů (v rodině byl ještě jeden syn, ten úplně nejmladší, nesochař, později dvorní básník ve Vídni) Ferdinanda Maxmiliána (1688-1731). Tam, kde u nich Brokoff starší stojí za zmínku, podtrhují, že na práci nebyl sám.

Snad se na věc dívali podobně i v 19. století, kdy po revoluci roku 1848, která poničila některé sochy na Karlově mostě, bylo hned několik Janových děl odstraněno, a nahrazeno plastikami od sochaře Josefa Maxe. Budeme-li se držet třísetletého výročí, mohli jsme mít od Jana Brokoffa o jednoho „oslavence“ navíc, roku 1707 se na Karlově (Kamenném) mostě objevila i socha sv. Josefa pěstouna.            

Sv. Anna - samotřetí

Sv. Annu spolu s Pannou Marií a Ježíškem vytvořil lužický rodák Matěj Václav Jäckel (1655-1738). U Jäckela to byla první socha pro Karlův most, nicméně v Čechách už platil za dobře zavedenou sochařskou dílnu (vznikla krátce před 1684), s dobrými vztahy zvláště s církevní klientelou, a i on později rozšířil počet svých děl na mostě ještě o sousoší Madony, sv. Dominika a Tomáše Akvinského a o sochu sv. Bernarda.

Sv. Anna však byla světskou zakázkou. Objednal ji Rudolf z Lisova, pán na Novém Stránově a Vtelně (panství na Mladoboleslavsku).

Jak již řečeno, Jäckel byl na přelomu 17. a 18. století žádaný sochař, o čemž svědčí i fakt, že jeho dílna existovala přes padesát let, ale hovoří se o něm spíše ve spojení s kvantitou nežli kvalitou. Co na něm kunsthistoriky dokáže upoutat kromě množství, je především způsob, jímž uplatňuje v českém prostředí dobové trendy, poznané za studijních cest ve Florencii, Římě či Neapoli, především u děl Lorenza Berniniho.  

Jäckel se dožil poměrně vysokého věku, ale v posledních letech života už byl vážně nemocný, nemohl pracovat, a tak umíral v bídě. Zemřel stejného roku jako o generaci mladší sochař, jehož sochy rovněž zdobí Karlův most, muž, jemuž se slávy dostává vrchovatě doposud, Matyáš Bernard Braun (1684-1738).

Sv. Antonín z Padovy

Socha františkána Antonína Paduánského, jedné z „legend“ katolické církve, je dílem Jana Oldřicha Mayera (1666-1721). Je vytvořena podle klasického ikonografického typu ze 14. století: Antonín s knihou a s Ježíškem nikoli v ruce, ale na zvláštním volutovém pultu.

Z Mayerova života se toho mnoho neví, snad jen, že měl dílnu na Malé Straně a – soudě dle zakázek – byl všestranným umělcem. A také to, že i přes roztržky s cechem se mu dařilo získávat závažné zakázky, především díky dobrým konexím.   

To ho však nijak nesráží. Zatímco Praha oněch časů byla především „řezbářská“, Mayerovou doménou byla kamenná plastika. A socha sv. Antonína o umu svého autora jistě přesvědčí. 

Jiné než před třemi sty lety 

Barokní doba těsně po přelomu 17. a 18. století byla rozhodující pro sochařskou výzdobu Karlova mostu, jak ji známe dnes. A nevadí ani, že sochy, které na nás shlíží z podstavců jsou povětšinou kopiemi těch původních (Koneckonců, kdo viděl fotografie Prahy po povodni 1890, uvědomí si, že ani Karlův most není tak docela původní).

Doba už myslí na jiné věci než před třemi sty lety. Sochy jsou před vandaly střeženy kamerami, Karlův most je k pronájmu, a pod sochami, odkazujícími k drastickým příběhům sv. Barbory a Markéty, k Ježíšově bábě Anně či k životu sv. Antonína, se fotí turisté a prodávají se cetky.       

Foto: internet