Stopař: Neberte si velký batoh

Může se sice zdát, že je stopování nebezpečné, ale zároveň v sobě skrývá spoustu výhod, a notnou dávku dobrodružství k tomu. Stopem cestoval za svých studentských let i programátor Pavel Brestovský (30) z Brna. Stopování však moc růžovou budoucnost nepředpovídá.

Vzpomínáš si na svoji první jízdu stopem?

To mi bylo asi sedmnáct let a bylo to jenom nějaké kratší svezení tady v republice. První delší trasu jsem pak jel v devadesátém šestém se svým bratránkem. Chtěli jsme jet původně do Paříže, ale v Norinberku, když jsme stopovali na silnici pro motorová vozidla, nás odchytli policajti a odvezli na nějakou silnici, která vedla kdovíkam.Dostali jsme se nakonec na jih přes Mnichov do Salzburgu a přes Vídeň zpátky do Čech, takže jsme udělali takové malé kolečko.

Ono se dá asi těžko naplánovat konkrétní místo, kam se chce dojet, když pak zastaví auto a jede jinam.

Často se to opravdu plánovat nedá. Dobré je mít s sebou napsanou ceduli s názvem konkrétního místa, kam se chci dostat. V každém případě je nutné mít alespoň jakýsi rámcový plán kam chci jet a kolik na to mám času. Pak tam buď dojedu, nebo ne. Může se totiž klidně stát, že se během cesty rozhodnu jet úplně jinam. 

Kam všude jsi cestoval stopem?

Když nebudu počítat naši republiku, tak jsem projel Německo, Rakousko, Velkou Británii, Slovinsko.

A zjišťoval sis nějaké informace o stopování, než jsi se vydal někam dál?

O tom, jak se v jaké zemi stopuje, jsem četl jednu knížku. Z toho jsem pak udělal internetovou stránku, kam jsem postupně připisoval svoje zážitky ze stopování. Pak se mi dokonce stávalo, že mi psali různí lidé, kde oni stopovali a jaké tam měli zkušenosti, a tak jsem tam i tyto informace dodával. Stránka už dnes ale neexistuje. Ozvali se mi ze slovenského serveru Akademika, a měli o tu stránku zájem.

Zažil jsi někdy něco nepříjemného s řidiči, kteří ti zastavovali?

Že by mě někdo okradl nebo vyhrožoval, to ne. Je samozřejmě možné, že člověk narazí na nějakého grázla, ale podle mě se to moc nestává. Jednou si pamatuji, jak mě z Prahy vezl nějaký Rus. Vypadal jako mafián, celou cestu někomu rusky telefonoval, jel hodně rychle a v kastlíku u spolujezdce měl dokonce bouchačku a kudlu. Tak v tomhle případě jsem se možná trošku bál.

Dá se říct, jací řidiči stopařům zastavují?

Myslím, že vesměs zastavují lidé hodní. Jsou to buď lidi, kteří sami také někdy stopovali, nebo jsou to často kamioňáci a nebo i řidiči na služební cestě. Ale když srovnám například řidiče dnes a před těmi deseti lety, tak tehdy brali řidiči stopaře mnohem častěji než v současnosti.

Na silnicích vídám ale čím dál méně stopařů. Je to tím, že se lidé bojí?

Já už stopem asi rok a půl taky nejezdím. Mám stálou práci, rodinu, a tak není tolik času. Pravdou je, že stopování je spíš věcí studentů. Ti mají celé prázdniny volno, netlačí je tolik čas a stopování si vybírají i kvůli nenáročné finanční stránce. Je ale fakt, že stopařů ubývá. Lidi využívají mnohem častěji třeba spolujízdu na internetu, kde už ale narozdíl od klasického stopu musí něco platit. Další věcí jsou celkem výhodné linkové spoje, kde má člověk jistotu, že v daný čas bude na daném místě, a tak nestráví tři dny tím, že čeká, až mu někdo zastaví. Podle mě tu ale stopování vždycky nějak bude, i když už ne tak hojně.

Jaký počet lidí je podle tebe na stopování ideální?

Dva lidi je ideální počet. Tři už jsou moc. I když ani když jede člověk sám, tak to není špatný. Je tu větší pravděpodobnost, že mu někdo zastaví. Ale na druhou stranu i větší pravděpodobnost, že se mu třeba něco stane a bude na to sám.

Pamatuješ si, jak dlouho jsi nejdéle čekal na stopa?

Tak to si dobře pamatuji. Bylo to v Rakousku a čekali jsme sedm hodin. Jedna ženská nás vyhodila kdesi na odpočívadle, kudy ale projížděly většinou jen kamiony, které měly jen jedno místo volné a my jsme byli dva. Řekl bych, že  po třech hodinách byl člověk hodně naštvanej, ale pak ho to přešlo.

Předpokládám, že při takovém cestování člověk moc komfortu nezažije a ani s hygienou to není nijak slavné.

Je jasné, že člověk, který jede stopem, těch peněz moc nemá, takže určitě nespí po hotelích. My měli s sebou vždycky spacák, tehdy ani žádnou karimatku ne, jenom jakýsi igelit a spalo se, kde se dalo. Většinou venku, ale v Alpách třeba i v senících, do kterých je tam běžný přístup. V době šílených dešťů – u nás byly zrovna záplavy – se nám stalo, že nás u sebe na statku jedna rodina nechala přespat. S hygienou to nebylo moc slavný, ale existují různé kempy.

Jak jsi se na cestách domlouval?

Většinou anglicky, ale i člověk, který neumí cizí řeč se vždycky nějak domluví. 

V čem je tedy podle tebe stopování tak dobré?

Kdo nezažil ten adrenalinový pocit, kdy si člověk stoupne na silnici a zvedne prst, tak to nepochopí. Cestou potkáváte spoustu zajímavých lidí, kteří vám třeba poradí, kam se máte jet podívat a celkově se o té dané zemi a lidech dovíte mnohem více, než kdyby jste jeli autobusem. Podmínkou je ale mít dost času.

Dají se pojmenovat nějaké obecné zásady a rady pro stopaře?

Určitě je dobré mít s sebou blok a fixu, aby se dalo napsat, kam chceme jet. Stopuje se lépe na rovince, kde je daleko a dobře vidět a auto tam může dobře zastavit. Na dálnici je dobré stopovat u odpočívadla nebo benzínky, kde je to bezpečnější. A když už nastane problém, že nikdo nezastavuje, v tom případě se dají oslovit lidé na odpočívadle. Lidi hodně dají i na vzhled, tak doporučuji nebýt v roztrhaných věcech, ale snažit se vypadat mile a svěže. A to i v případě, že se dva dny nemyjete. Kde se třeba těžko stopuje, je místo těsně před hranicemi, a naopak ideální je to před velkým městem. Určitě není dobré mít s sebou moc velký batoh, protože když jede v autě víc lidí, tak už je to problém.

Foto: autorka, ISIFA, archiv Pavla Brestovského.