Říčanská lávka - místo recese i světového rekordu

Hurá k vodě!

Neděle, 15. července. Vedro, pot a žízeň. Léto o sobě nechává po deštivém týdnu opět vědět, a dává si opravdu záležet. Blíží se poledne a mně se ani za mák nechce vycházet do toho parného dne. Nakonec se přemluvím, namažu se opalovacím krémem číslo dvacet a vyrážím do Říčan u Brna, kde se pořádá známá Starobrněnská lávka. Dnes tam má dojít dokonce i na světový rekord.

Na této akci jsem tu byla již před lety, to ale ještě nebyla soutěž tak mediálně známá. Že je tomu dnes jinak, jen dokazuje perfektní organizaci. Na ni pěji chválu, zvláště když zjistím, že tu není problém zaparkovat a k mému překvapení se ani nevybírá parkovné.

Je těsně před dvanáctou a mně začínají pomalu stékat potůčky potu po zádech. „Nebylo by mi líp u vody?“ povzdychnu si. Už za pár minut zalituji, že jsem si plavky s sebou nevzala. To když si všimnu, že říčanský rybník, přestože má stejnou barvu jako logo generálního sponzora akce (pro ty, co nevědí - je to zelená), využívají k osvěžení desítky lidí.

Zekon je snad ze železa

Oběhnu rybník a prohlížím si vystavené historické velocipedy. Tu si všimnu, že se menší louka dostává do obležení lidí, má se stát totiž dějištěm pokusu o světový rekord Železného Zekona.

Nikdy jsem Zekona, vlastním jménem Zdeňka Knedlu, neviděla na živo. Nestačím zírat, jak mu ta pusa jede. Je to správný  Moravák, takže „valí v hantecu“. Vypráví pár zážitků, přizná se publiku, že nedrží dietu, ale sežere, na co přijde, a nakonec si řekne o pivo, že má žízeň. Pak si začne pomalu čímsi mazat uši. Všichni netrpělivě čekají na okamžik, kdy si na ně zavěsí třicetikilovou kovadlinu. Přivřu oči a představuji si, jak se mu boltce pod tíhou železa trhají.

„Ustupte stranou, ať všichni vidí“, kárá publikum moderátor Vojtěch Polanský, kterému dělá problém vyskloňovat slovo uši. „Ať jdou ti fotografové pryč. Můžou si to přiblížit, když mají foťáky za sto tisíc,“ přidává se neznámý divák. Ustupuji i já, přestože můj foťák nestál ani desetinu. Zekon dokazuje, že si pseudonym „železný“ zaslouží, a to i přes neúspěch pokusu - těžkou kovadlinu sice trochu nadzdvihnul, ale zápis do knihy rekordů ho nakonec minul.

Aby toho nebylo málo, nechává se Zekon vzápětí, ležíce na fakírských hřebech, přejet autem a ještě nestihne ani vstát, a už  mu po hrudi šlape dobrovolnice v botech se špičatými hřeby. Zekon přiznává, že už ve svých šestačtyřiceti letech nemůže se svým tělem tak hazardovat a tento pokus vidí lidé možná naposledy. Když se ke mně otočí zády, zahlédnu stopy krve. „Lidi mají krev rádi, proto to dělám,“ usmívá se Zekon.

Světový rekord přece jen padl

O chvilku později se o světový rekord a o zapsání do Guinessovy knihy rekordů pokouší také Zdeněk Zahrádka alias fakír Ben Ghan, když spolkne meč, na němž je mu zavěšena více jak šedesátikilová asistentka. Zapsání do knihy rekordů potvrdí ředitel agentury Dobrý den z Pelhřimova Miroslav Marek.

Lidé z celého vystoupení ale pravděpodobně moc nemají. Že celá show probíhala na pódiu uprostřed rybníka by nevadilo tolik, jako fakt, že na fakíra nebylo přes množství fotografů moc dobře vidět. A to mají ty aparáty za desítky tisíc!

V jednu hodinu se uskuteční oficiální zahájení a po molu doprostřed rybníka postupně přicházejí hvězdy dnešního programu, mimo jiné Heidi Janků, Pavel Zedníček, Pavel Nový, Václav Upír Krejčí, Bob Frídl, Jan Rosák nebo ministr zdravotnictví Tomáš Julínek. Jediná žena mezi muži slibuje, že dnes dojde i na její nové plavky a příští rok to zkusí i bez nich. Na otázku moderátora, zda jsou přítomní na světě rádi, nejvíce zaperlil ministr Julínek, když odpověděl, že je na světě moc rád, neboť má rád léto, sex , pivo a buřty. Mám pocit, že ministr buď chytil úpal, nebo už těch piv bylo až dost.

Na kole či na trakaři

Po zahájení je odstartován závod jízdních kol. Ty se musejí přes dvacet centimetrů širokou a padesát metrů dlouhou lávku sice dostat, ale má to háček. Vyhrává ten, komu to bude trvat nejdéle. Závodu se účastní jak recesisté, kteří ujedou sotva pár metrů a dobrovolně se řítí do vodní hladiny, tak i trénovaní borci, kteří si sem přijeli pouze pro výhru. V každém případě padajícím závodníkům osvěžující koupel závidím a jdu si smočit alespoň nohy. Z dvaatřiceti závodníků se jich pouze sedm dostalo na druhý břeh a výherce této disciplíny s časem 57 vteřin měl opravdu příznačné jméno - Martin Voda.

Dostávám hlad a jdu na buřta. Je dobrý, a tak alespoň v jednom mohu dát ministrovi za pravdu.

Druhou disciplínou je závod trakařů. A pravidla jsou opravdu zapeklitá. Nejenže dvojice vozky a nákladu musí v co nejrychlejším čase lávku přejet, ale uprostřed si musí stačit ještě vyměnit role. Mezi soutěžící se vmísí i Pavel Nový se svým synovcem, ale je na první pohled vidět, že netrénovali, a tak oba končí ve vodě. Z jednadvaceti přihlášených párů na trakaři lávku překonává více jak polovina. S vítězným časem 20,72 vyhrávají otec a syn Šoltésovi z Rosic, a nikoho to moc nepřekvapuje. Není to totiž poprvé a snad ani naposled.

Začínají mě pekelně pálit ramena. Jdu se schovat do stínu a kupuji si nanuka. Lidé se máchají ve vodě, mezi nimi plavou pohodové kačenky nebo modely lodí, které sem přivezli ukázat z Náměště nad Oslavou. Odpoledne ale zdaleka nekončí. V programu jsou kromě pěveckých vystoupení připraveny třeba ještě souboje na lávce nebo soutěž o největší vanu (samozřejmě tu pivní).

Říčanská lávka se svojí stále větší popularitou jasně ukazuje, že jsme národ srandistů. Kéž by nám to dlouho vydrželo!

Autorka studuje VOŠ publicistiky. Foto: autorka.