K čemu slouží referenda

Levici a pravici dlouhodobě rozděluje názor na přijetí zákona o obecném referendu, který umožňuje to, že se pokaždé nemusí přijímat speciální norma zabezpečující uspořádání „jednorázového“ referenda. Tento návrh zákona sice již v minulosti prošel Poslaneckou sněmovnou, ale zastavil jej Senát. Pokud by bylo referendum součástí našeho ústavního pořádku, bylo by dnes v otázce radaru patrně jasněji.

Zřejmé je, že frekvence lidových hlasování nemá na míru demokratičnosti žádný vliv. Nelze říci, že Švýcarsko je demokratičtější zemí než Finsko nebo Německo. Přesto cítíme, že o některých závažnějších událostech by se hlasovat v referendu mělo.

Čekali jsme jeho vypsání před rozdělením Československa, sociální demokraté je jistý čas požadovali před vstupem do NATO, jako podmínku je uzákonily politické strany před naším členstvím v Evropské unii. Dnes některé subjekty požadují před případným umístěním amerického radaru v Brdech rovněž souhlas občanů. Už z tohoto výčtu se ukazuje, že otázka priorit, tedy jaké rozhodnutí přenechat občanům, závisí zejména na politické orientaci.

Každé referendum by měla doprovázet neutrální otázka, lidé by měli rozhodovat pokud možno nestranicky nebo rovnou nadstranicky. To je však ideál, k němuž se přibližuje obtížně. Referenda se uskutečňují v určité fázi volebního cyklu, záleží nakolik je vláda populární, jak silná a oblíbená je opozice atd.

Stačí vzpomenout, jak skončilo referendum o tzv. evropské ústavě ve Francii v roce 2005. Voliči si s vládou a prezidentem Chirakem vyřizovali účty za nesplněné sliby, než by vyjadřovali názor na budoucnost EU.

Stejně tak je tomu nyní s vypsáním referenda u nás. Pokud by se uskutečnilo, pak nejspíš příští rok, kdy bude Topolánkova vláda ještě slabší než dnes. ČSSD a KSČM, které jsou proti radarové základně, by slavily triumf. Občané by v referendu řekli radarům jednoznačné „ne“. ODS už by nepomohla ani sebelepší marketingová kampaň. Proto dnes jeho uskutečnění tak vehementně odmítá.

Obecně můžeme říci, že referenda slouží ke konzultaci vlády s občany, jako tomu je ve Švýcarsku. U nás však nemá tradici, takže nemůže být, pokud se na něm a na jeho výsledku předem neshodnou hlavní politické strany, nikdy záležitostí neutrálního rozhodování se. Tím se stává jednoznačně nástrojem politického boje, respektive permanentní politické kampaně.

Autor je politolog.