Kdo sleduje působení Václava Klause od začátku 90. let minulého století, takový dojem určitě získal. Jak tomu bývá v podobných případech, tzv. Hrad rychle přispěchal s reakcí. Mluvčí prezidenta Klause Petr Hájek sdělil: „Pan prezident nebude komentovat urážlivé výroky od bývalých politiků, kteří doufají, že se tak zviditelní.“
Uvážlivý výrok, dalo by se říci. Pozorný čtenář však ví, že jeho smyslem bylo něco jiného. Neosobní plurál značí pohrdání Dienstbierovou osobností, stejně jako adjektivum „bývalých“. Rozuměj neúspěšných, zkrachovalých.
Mě však zaujalo jiné sousloví, totiž „urážlivé výroky“. Je snad Václav Klaus nekritizovatelný? To by bylo velmi špatné, a to přinejmenším ze dvou důvodů. První je ten, že Václav Klaus není absolutistický panovník, o němž smíme smýšlet jen v dobrém, protože je přece prezidentem všech. Druhý spatřuji v blížící se kampani před prezidentskou (byť nepřímou) volbou.
K tomu prvnímu. Vzpomeňme si, jak hovořil o svých protivnících Václav Klaus. Například Vladimíra Špidlu neváhal přirovnat k masovému vrahovi V. I. Leninovi. Nebo když si přední činovníci ODS vyřizovali účty s Václavem Havlem, tak Ivan Medek, Ladislav Špaček či Karel Schwarzenberg dokázali zachovat noblesu a zastat se prezidenta jinak než Petr Hájek.
Ke druhému. Vždy je přece lepší, když o jeden post usilují alespoň dva kandidáti. Souboj je dynamičtější a my se můžeme dovědět mnohem více než z pečlivě připraveného projevu, který má potěšit všechny a neurazit nikoho.
Prezidentovy pravomoci jsou v některých ohledech minimální, v jiných ale nezanedbatelné. Vzpomeňme jen na loňská povolební vyjednávání. V každém případě je hlavou státu a pohybuje se takřka každý týden na mezinárodní scéně, kde nereprezentuje sám sebe, ale Českou republiku. Proto si volební kampaň nezaslouží jen poslanci a senátoři, ale rovněž všichni ostatní občané.
Zdravé popíchnutí Jiřího Dienstbiera rozhodně nebylo urážlivé, ale snad šlo o začátek živé a zajímavé prezidentské kampaně, jíž by se na Hradě rozhodně neměli bát.
