Lekce asijského filmu

Můžeš srovnat umělecké ztvárnění tématu stáří v českém a asijském filmu?

Stejně jako v u nás není ani v Japonsku stáří zrovna komerčně lákavé téma. Pokud vznikají filmy, které se jím zabývají, tak spíše v nezávislé produkci. Nenajdete tam český sentiment, nebo upocenou erotiku jako u Svěráka. Filmy jsou mnohovrstevnaté a nespokojují se s nostalgií nebo tématem druhé mízy a podobně.

Korejský film je naproti tomu skoro výhradně komerční a pokud se tam se stářím setkáme, tak prakticky výhradně v sentimentální rovině. Samozřejmě tam existují i „artoví“ filmaři, kteří se stářím občas zabývají, ale jinak je korejský film výhradně žánrový, a v něm není pro stáří místo.

Naproti tomu v čínském filmu se se stářím setkáme mnohem častěji, protože čínská kultura je z velké části založena na konfucianismu, který vyžaduje striktní dodržování vztahů uvnitř rodiny a ctění starších. Najdou se i hodně netradiční pohledy, jako třeba film Not Forgotten Makoto Šinozakiho, ve kterém skupina starých válečných veteránů bojuje všemi, i nelegálními prostředky za svého kamaráda, který se dostal do potíží.

Jaké jsou japonské filmy o stáří, které běží na LFŠ. A kdo jsou jejich tvůrci?

Tím starším je Příběh z Tokia, který je součástí projektu 100 a diváci ho mohou vidět ještě v kinech. Natočil ho Jasudžiró Ozu. Ten, spolu s Akirou Kurosawou a Kendži Mizogučim, patřil k velké trojce japonského filmu 50. let. Ozu nebyl na západě tolik znám, protože jeho studio Šóčiku jeho filmy pokládalo za tak japonské, že je nemůže západní divák ocenit. Ozu měl velmi osobitý styl, nepodobný žádnému jinému režisérovi: kompozice jeho scén, postavení kamery, aranžování herců - kdyby točil dnes, tak by byl považován za filmaře experimentátora.

Z hlediska obsahu však točil dva nejkomerčnější žánry, komedie a melodramata, v nichž byl absolutní mistr. Jeho styl je však posouval někam jinam. Divák nesledoval postavy, které by ho vtáhly do děje, a pak mu paradoxně umožnili mít od nich určitý odstup, typu: „Tohle se stalo jen tam těm lidem." Ozu děj přetáhnul na obecnou rovinu, společný jmenovatel, se kterým divák navázal vztah a snáze u něj vyvolával sentiment. Divák se ve filmu poznal, protože šlo o obecně platné příběhy ze života. Díky této kombinaci vydělávaly Ozuovy filmy velké peníze a režisérovi přinášely velkou prestiž.

Proti němu se také jako zosobnění zahnívajícího konzervatismu vzedmula vlna nových režisérů. Doba však ukázala, že právě z jejich filmů se staly mrtvé relikty, a Ozu zůstává nadčasový.

Pro druhý film, Balada o Narajmě Šóheie Imamury, je určující, že režisér pojímal člověka jako zvíře. Ne ve kritickém smyslu. Šlo mu o zobrazení pudové, fyzické, přízemní stránky člověka, bez ideálu civilizace nebo vzdělanosti. Balada o Narajmě je plná erotických scén, ve kterých nehraje roli věkový rozdíl. Ani scéna muže souložícího se psem není degradující. Je to groteskní přehnaná realita.

Však také každý z nás ty pudy má...

Právě. Motiv stáří je zde jen jedním z mnoha. Děj se odehrává ve vesnici v blíže neurčeném čase, která kvůli špatným úrodám zavedla zvláštní regulační metodu. Každý obyvatel starší 70 let je odnesen na horu Narajama, kde je ponechán osudu.

Vychází film z opravdové události?

Předlohou jsou romány Šičiró Fukazawy. V jednom z nich jde o podobnou komunitu, kde jsou zvýhodňováni prvorození synové proti ostatním. Spíš jde o vyhrocení do extrému určitých pravidel, která v japonské společnosti fungovala.


Na které japonské filmy se může v nejbližší době český divák těšit?

V kinech se bohužel k divákům v dohledné době žádný japonský film nedostane. Na DVD je situace lepší. Rozběhlo se vydávání šesti titulů jednoho z nejznámějších japonských režisérů současnosti Takešiho Kitana. Český divák už ho zná z kina i z televize. Je to režisér s vytříbeným stylem. Ten jeho je podobný komiksu. Komiks je složen z políček a mezer, které jsou jakousi propastí, kterou si čtenář sám doplní.

I Kitano nedává divákovi začátky a konce scén. Představte si záběr, na kterém se dvě vteřiny nic neděje a až potom začínají herci hrát. Je to hodně netradiční, ale stále dost daleko tomu, aby se dal označit za tvůrce experimentálních filmů.

Kitano je jednoznačně autorský režisér. Většina jeho filmů je složena z autobiografických prvků. Ale nemusíte mít strach, že by šlo o nějakou osobní výpověď. Jeho filmy jsou divácky hodně vstřícné. Kolekce zahrnuje třeba ztřeštěnou až oplzlou komedii Všichni to dělají, poetický snímek Scény u moře a skoro až existenciální film o policajtovi Ohňostroj. Každý film je jiný a přesto skvělý.

Díky Levným knihám vyjde ve zbytku roku devět starších samurajských filmů a několik dílů exploatační série Vlk s mládětem. Ze způsobu, jakým je v nich podáno násilí, vycházel Quentin Tarantino při tvorbě závěrečného masakru v prvním dílu Kill Billa. Dále zde vyjde trilogie o samuraji a japonském národním hrdinovi Musašim a dva filmy Kihači Okamota, z nichž jeden je až shakespearovským dramatem a druhý samurajskou satirou.

Co tě na LFŠ nejpříjemněji překvapilo a co naopak?

Přínos vidím v tom, že asi jen málo lidí přijede kvůli tomu, aby shlédli kolekci brazilského nebo kazašského filmu. Lidé sem vyjedou za filmem, a určitě si rozšíří obzory. Filmy jsou to buď velmi dobré, nebo hodně netradiční, které ukazují, co ve filmu jako v umění je vůbec možné.

Pro mě bylo velkým zážitkem překvapivě osvěžení si zapadlých vzpomínek na film Muž z Ria. Poznal jsem, že je to velmi neoceněný skvost. Sice to není žádné přelomové dílo, ale přesto by film neměl upadnout v zapomnění. Je fascinující, jak uvědoměle říká, že příběh je jen nějaká berlička pro dobrodružství, a scény seká jednu za druhou bez ostychu, že příběh je hodně papundeklový a umělý. Tak osvěžující pojetí žánru už se dlouho nenatočilo.

Mám také jednu výtku. Hlavním tématem je letos Člověk a stáří. LFŠ se trochu holedbá, že jde tímto proti aktuálnímu kultu mládí. Přesto tu jsou atrakce čistě pro mládež, pro malé děti, jako nafukovací skluzavky nebo skákací zámek, kam nemají vstup starší spoluobčané přestože je sem nalákalo to téma. Nemohou tu zakusit „čas mládí“, takže paradoxně pořadatelé tady starší lidi odkazují pouze na to sezení v sálech a nedopřávají jim skotačení. To by šlo proti tradiční představě o moudrém stáří, které přebývá někde na stoličce, zatímco je také křepké a plné života.


Foto: archiv autora.