Libyjský případ – důkaz fungující evropské zahraniční politiky?

O přesném pozadí případu věznění a následného propuštění bulharských zdravotních sester a palestinského lékaře v Libyi může většina lidí pouze spekulovat na základě dostupných údajů a vlastního kritického zhodnocení věrohodnosti zúčastněných aktérů. Faktem zůstává, že velká část evropské veřejnosti i odborníků hleděla na odsouzené osoby jako na nevinné a jejich propuštění ze spárů Kaddáfího režimu vnímá jako úspěch.

Lze předpokládat, že celý případ bude dáván za důkaz fungování společné zahraniční a bezpečnostní politiky Evropské unie, o jejíž akceschopnosti řada lidí pochybuje. Cesta komisařky pro vnější vztahy EU v letadle s propuštěnými zdravotnicemi byla jistě více než symbolická.

Nicméně význam „libyjského případu“ nelze přeceňovat. I ve vztahu k jeho řešení se v Evropě objevily různé náhledy. Dominance vyjednavačů z evropských institucí byla umožněna i díky tomu, že zde jiné státy než Bulharsko neprosazovaly důležité národní zájmy.

Řada evropských politiků nebyla nadšena z poníženého vyjednávání s diktátorem Kaddáfím a jeho suitou. Mnoha lidem případ připomíná propuštění rukojmí po předání výkupného, což v období teroristických a zločineckých únosů mnoha nemusí být přijato příznivě. Nicméně pokud peníze skutečně půjdou na nemocnice a léky pro děti nakažené AIDS, nelze vůči jejich poskytnutí příliš mnoho namítat. Z evropských i státních rozpočtů se rozhazují prostředky na horší věci.

Je nepopíratelnou skutečností, že evropské instituce se angažovaly ve prospěch několika občanek jedné (navíc nové) členské země a dosáhly stanoveného cíle. I když výsledek jednoho případu není rozhodně determinující pro další vývoj společné zahraniční politiky EU, „libyjský případ“ alespoň načas ukázal evropské i světové veřejnosti v hlavních zprávách, že zde taková politika a její reprezentanti vůbec existují.  

Autor je politolog.