Bílý gringo a barevná hudba

O čem je tvůj nejnovější snímek Zrcadlo zvuků, a jaké projekty připravuješ?

Zrcadlo je opět o hudbě. Ústřední postavou je slavný jazzový bubeník a skladatel Bill Cobham. V současné době dělám na více materiálech naráz. Natáčím s orchestrem ve Finsku. Také připravuji dokument o vlivu hudby na terapii autistických dětí.Snažím se zde ukázat, že hudba je jediný univerzální jazyk.

A co hrané filmy?

Právě píšu scénář k filmu ve finštině. Film ve Finsku jsem naposledy natáčel před 15 lety. Bude to komedie o rozvodu.


Nedávno byl také ohlášen připravovaný film Zé Melandri, the Capoeirist...

Tento film budu jenom režírovat. Zatím čekám na scénář, který píše Marcos Bernstein, známý například svým scénářem pro oceňovaný film Waltera Sallese Hlavní nádraží. Jestli všechno dobře půjde, začneme natáčet počátkem příštího roku.


Capoeira prožívá celosvětový boom. Všude vznikají nové školy a tento bojový tanec přitahuje pozornost médií. Jaká je ale pozice capoeiry v Brazílii?

Capoeria byla v Brazílii vždy populární, a to především v Salvadoru, kde momentálně žiji. Teď je módní dokonce i ve Finsku, kde o ní před několika lety nikdo ani neslyšel. To samozřejmě má vliv i na capoeiru v Brazílii. Je teď mnohem akrobatičtější.

Přejděme k filmům, které jsi dovezl na LFŠ. V dokumentu Tigrero: Film, který nikdy nebyl natočen cestuješ společně s Jimem Jarmuschem a Samem Fullerem do míst v brazilském pralese, kde měl druhý jmenovaný před 40 lety natáčet dobrodružný film s Johnem Waynem v hlavní roli. Mít dvě takové osobnosti před kamerou znamená buď skvělý film, nebo katastrofu. Jaké bylo natáčení?

Tohle bylo moje vůbec nejsnazší natáčení. Všichni jsme byli skvělí kamarádi. Skoro jako rodina. Sam byl něco jako můj druhý táta. Tigrero je něco jako rodinný film z dovolené. Oba věděli, že umím točit, takže jen účinkovali před kamerou. Jim do režírování nezasahoval vůbec a Sam měl jen několik nápadů, které jsem rád použil.

Jak jsi financoval tento projekt?

Neměl jsem žádný scénář a vůbec nevěděl jak to dopadne. Platil jsem to já. Teprve po jeho dokončení jsem šel hledat někoho, kdo by film zaplatil. Legrační bylo, že jsme napsali scénář až po natáčení, tím, že jsme doslova přepsali dialogy a scény, které ve filmu byly, abychom měli co předkládat při finančních jednáních. A oni se pak divili, jak se nám podařilo do
puntíku dodržet scénář. A také to byl dost laciný film. Natáčelo se jen týden.

Dokument je o filmu, který nebyl nikdy natočen. Máš také film, který se ti zatím nepodařilo realizovat, ať už byly důvody jakékoli?

Napsal jsem už hodně scénářů, které jsem nemohl nikdy realizovat, hlavně z finančních důvodů. Na pár z nich pořád myslím a čekám na vhodnou příležitost. Vždycky jsem chtěl udělat film podle Dostojevského Bratrů Karamazových.


Uvažoval jsi hned od začátku, že natočíš dokumenty Moro No Brasil, Brasilerinho a Zrcadlo zvuků, jako trilogii o brazilské hudbě?

Ne. Po úspěchu filmu Buena Vista Social Club od Wima Wenderse jsem byl požádán, zda bych nenatočil obdobný film o brazilské muzice. Řekl jsem si proč ne, protože mám k hudbě hodně blízko. Jen jsem se divil, proč na to chtějí zahraničního režiséra. Možná proto, že mám trochu odstup a dokážu ocenit to, co by rodilému Brazilci přišlo obyčejné.


V dokumentech často ukazuješ neznámé pouliční muzikanty. Zůstal jsi s některými v kontaktu i po natáčení? Pomohly jim tvé filmy prorazit?

Ano. Byl to vlastně jeden ze záměrů filmu. S mnoha hudebníky jsem se spřátelil a občas se vídáme. Věřím, že některé se mi podařilo propagovat hlavně v zahraničí tak, aby byli zváni i do ciziny. Nejvíce koncertují v Japonsku a Austrálii. Dřív jsem jim pomáhal s kontakty i já, ale teď už má většina z nich vlastní agenty.

Můžeš přiblížit okolnosti vzniku tvého brazilského hudebního klubu Mika's Bar?

V době natáčení Moro No Brasil v roce 1999 si kamarád otevřel restauraci a já se stal jeho společníkem. Obchody ale nešly moc dobře. On se rozhodnul s tím skončit, a já podnik převzal a přebudoval ho na hudební klub. Začali jsme docela prosperovat, ale bylo s tím hodně práce. Každý den tam hrál jiný hudebník nebo kapela. Po dvou letech jsem se ale musel rozhodnout, jestli chci být majitelem klubu, nebo točit filmy. A filmy to vyhrály. Klub jsem prodal nějakému Američanovi, který z něj udělal Irish Pub. Past na turisty.

V Evropě asi panuje zkreslená představa o tom, co Brazilci běžně poslouchají. Co je zde mainstreamem?

Mnohem více se poslouchá domácí produkce než americká. Zvláštností je, že mladí často poslouchají to stejné, co staří. Samozřejmě je zde pop, ale ten je silně ovlivněn brazilskými rytmy. Stejně tak je ovlivněn hip-hop, rock, punk nebo metal. Ten je sice minoritou, ale i do něj pronikají místní prvky. Dobrým příkladem je třeba Sepultura. Myslím, že je to skvělé.

Jaký byl tvůj první dojem z Brazílie?

Přijel sem tam původně jen na týden, a pak už tam zůstal na trvalo. To myslím hovoří za vše. Je snadné si tam zvyknout, díky multirasovosti a množství lidí různých národností. Překvapivě se teď usazuje dost Brazilců ve Finsku. Netuším proč.

Hraješ ještě na nějaký hudební nástroj nebo tancuješ?

Už ne. Občas si pro zábavu zahraji na tamburínu nebo na bicí. Pokud jde o tanec, sambu umím, ale moc netancuji. Je to moc vyčerpávající. Spíš se jen tak pohupuji v bocích. Teď se mě na to samé ptali před představením, ale já se tak klátím, že to možná jako samba vypadá.

Ovlivňujete se ještě stále s Akim umělecky?

Ne. Žijeme každý v jiném prostředí, a když máme možnost se chvíli vidět, tak se rozhodně nebavíme o filmech.

Jaký je tvůj dojem z festivalu?

Je to hrozné... muset odjet.

Foto: archiv autora.