Komiks Sama Kietha: MAXXi, pozor, isz!

Svět představivosti amerického komiksového autora Sama Kietha ustrnul mezi dětstvím a dospělostí. K prospěchu mnoha čtenářů. Kieth drží klíče ke způsobům uvažování, které vlastní pouze děti. A nakládá s nimi se schopnostmi znalého umělce. Proto jsou jeho díla tak výjimečně ojedinělá.

První kniha šestidílné série Maxx v sobě se samozřejmou jistotou pojí několik stylů formálních, tematických i obsahových. Vznikla r. 1993 krátce po startu US vydavatelství Image, které se proslavilo převratným kreslířským stylem a novou generací (pseudo)superhrdinů jako Spawn, Witchblade a Darkness.

Imaginace věčné adolescence

I Maxx sám je obdařen předponou super. Tedy teoreticky. Přes svou sílu a schopnosti žije v papírové boudě jako bezdomovec. Je stižen halucinacemi, ve kterých se propadá do fantaskního plánu existence Pustiny. Tento i nás svět je plný nejprapodivnějších tvorů, kteří jako by vystoupili ze surrealistických obrazů. Bílí a černí iszové, Blabouš elegán, krábíci, slimejši pustinní, skvrnití saussopodi a lidští žraloci na straně jedné a obyčejní lidé, zločinci, děti, dospívající slečny a mámy od rodin na té druhé.

Maxx není jen o čisté imaginaci nebo akci či naopak pouze výpovědí o lidských problémech. Všemu, stejně jako jeho hrdinové ve stavu věčné adolescence, přikládá stejný význam. Jednou dává rady do života a následující chvíli zaplní frenetickou parodií a zároveň oslavou tradičních hrdinských dobrodružství. A mezi tím si jen tak užije krátký okamžik čisté dětské svobody jako v cartoonovém seriálu. A tak dále.

Jistota, co je realita a co už ne, velmi rychle mizí, stejně jako kam vedou všechny příběhové linie a narážky. Přesto se stále všemi těmi střípky vine nit jistoty, že v chaosu je skrytý řád. Řád, který v dalších knihách bude vyplouvat na povrch a zase se ztrácet, jak je to běžné u dětí a nemnoha géniů.

Psychoanalýza (jako) zábava

Stejně jako děj, ani forma netrpí předsudky vůči vznešenému a nízkému, velkému a malému. Většinou je mainstreamem par excelence: počítačem ošetřené barvy, rozmáchlá kresba. Experiment je tu je ale základní složkou. Při bližším pohledu už není kresba tak líbivá, používá složitější skladbu i vyprávěcí styl a poetický důraz na ornamentální detaily mimo hlavní záběr. Navíc mění techniky, aby přesně umocnila atmosféru a tu přichází na řadu malba, pseudodětské čmáranice nebo hostující kreslíř.

Jistá podobnost lze nalézt s jinou slavnou netradiční sérií, Sandmanem Neila Gaimana. Oproti němu však jde do hloubky v jiných místech. Přirozeně je hravější, ale zároveň více depresivní. Díky své „dětské“ logice si žádá i otevřenějších čtenářů.

Na oplátku neváhá pracovat se symbolismem a psychoanalýzou na vizuální i textové úrovni, řešit problémy gender studies, osamělosti či šikany. Stejně jako se jen bavit, nebrat se chvíli vážně a neposkytovat životní moudra. A přitom cílit na všechny věkové kategorie, které neztratily, či naopak právě ztrácejí, ono pověstné dítě v nás.

Sam Kieth: Maxx 1. Štěpán Kopřiva. Netopejr, Praha 2007. 144 stran, 399 Kč.