Otcem této myšlenky byl v polovině 50. let Henry Delaunay, sekretář Evropské fotbalové unie (UEFA) a představitelé evropského fotbalu vznik nové soutěže odhlasovali po bouřlivé diskusi v červnu 1958.

60. léta v režii Sovětského svazu

První dostavení si daly nejlepší týmy kontinentu v roce 1960 v Paříži a Marseille. Z celkově sedmnácti přihlášených mužstev (chyběly například Itálie, SRN nebo Nizozemsko) postoupila do závěrečných bojů ve francouzských městech pouhá čtveřice a mezi nimi i tehdejší Československo. Ze semifinálových zápasů vzešla finálová dvojice SSSR a Jugoslávie, z titulu se tehdy po prodloužení radovali Sověti. Českoslovenští fotbalisté hned při první účasti přivezli medaili, v zápase o bronz porazili domácí Francouze 2:0.

Stejný model měl i šampionát o čtyři roky později ve Španělsku, ve městech Barcelona a Madrid. Hrálo před největšími návštěvami v dějinách ME, finále v Madridu sledovalo přes sto tisíc diváků. K jejich potěše se radovali domácí Španělé, kteří zabránili Sovětskému svazu v obhajobě titulu. Jak se však později ukázalo, jednalo se o první a zároveň zatím poslední úspěch Španělů na velké akci. Bronzové medaile si po výhře nad Dánskem odvezli Maďaři, československý tým nestartoval.

ME 1968, opět bez československé účasti, přivítala Itálie a navázala na předchozí triumf Španělů coby domácího mužstva. Do historie se tento italský turnaj zapsal hlavně kuriózním způsobem, který rozhodl o evropském šampónovi. První finále mezi domácí Squadrou Azzurou a Jugoslávií skončilo 1:1 a tak podle tehdejších regulí muselo rozhodovat druhé utkání, které už Italové vyhráli. Bronz vybojovala Anglie pod výhře nad Sovětským svazem.

Tři německá finále v řadě a československý triumf

O čtyři roky později viděla výkvět kontinentu Belgie a byla zároveň svědkem konce a začátku velké série. Sovětský svaz se počtvrté v řadě dostal mezi nejlepší čtveřici, z toho potřetí do finále a nakonec získal dokonce stříbrné medaile. Nad jeho síly byli fotbalisté Západního Německa, kteří pro změnu zahájili sérii tří finálových účastí v řadě. V jeho dresu zářili Franz Beckenbauer a střelec Gerd Müller, kteří byli základem mužstva, které se o dva roky později stalo mistry světa. Třetí absenci v řadě si připsalo Československo, ale jeho slavná chvíle už se blížila.

Finálový turnaj v roce 1976 se konal v Jugoslávii a stal se synonymem pro největší úspěch českého i československého fotbalu v historii. V semifinále porazili českoslovenští reprezentanti finalistu posledního MS, Nizozemce 3:1 po prodloužení. Ve finále se proti nim postavilo Německo, přemožitel domácích Jugoslávců. Dramatický zápas, ve kterém dokázali houževnatí Němci v poslední minutě vyrovnat na 2:2 rozhodl v penaltovém rozstřelu památným dloubákem Antonín Panenka.

Po dvanácti letech se vrátil šampionát do Itálie, tentokrát už s novým modelem - závěrečného turnaje se účastnilo již osm týmů. Finálovou osmiletku zakončili triumfem Němci, když porazili Belgičany. S prázdnou neodjelo ani Československo. V zápase o třetí místo potvrdilo, že penaltové rozstřely umí, a udolalo domácí fotbalisty v pořadí devátým proměnným pokutovým kopem. Stalo se tam posledním oficiálním bronzovým medailistou ME, protože v dalších letech už se zápas o třetí místo nekonal a bronzovou medaili získávají oba poražení semifinalisté.

Francie posledním domácím vítězem

V roce 1984 se potřetí a zatím naposledy radovala pořadatelská země. Francii vedla za titulem hvězda Juventusu Michele Platini, jenž devíti vstřelenými brankami ustanovil dodnes platný rekord závěrečného turnaje. Svůj účet uzavřel ve finále, kde jeho nepříliš povedenou střelu z trestného kopu propustil za svá záda španělský brankář Arconada. Poraženými semifinalisty zůstali Portugalci a Dánové. Československo na dva medailové turnaje navázalo neúčastí.

Za čtyři roky poprvé v historii zavítal finálový podnik i do Spolkové republiky Německo, opět bez československých fotbalistů. Domácí si dělali zálusk na třetí triumf, ale nejen oni zcela zůstali ve stínu Nizozemského fotbalu. Reprezentanti ze "země tulipánů“ vystavili pořadatelům stopku v semifinále a ve finále se Sovětským svazem jen potvrdili svou tehdejší nadvládu. V zápase o zlato se do střelecké listiny zapsali Gullit a van Basten, jehož trefa do sítě gólmana Dasajeva bývá někdy označována jako gól století.

Překvapivými mistry Evropy v roce 1992 stali na Dánové. Na švédských stadionech původně ani neměli startovat, protože v kvalifikační skupině skončili až za Jugoslávií. Ta však byla kvůli občanské válce z turnaje vyloučena a dánští reprezentanti povoláni v době, kdy většina z nich již nastoupila na dovolenou. V semifinále Dánové na penalty vyřadili obhájce z Nizozemska a v utkání o zlato zaskočili i favorizované Němce. Československo poslední možnost startovat na šampionátu pod společnou vlajkou nevyužilo - z pohledu České republiky se zde jednalo o poslední neúčast na finálovém turnaji.

EURO v nové podobě - se 16 účastníky

Šampionát v Anglii umožnil start dvojnásobnému počtu týmů, celkem se jich na ostrovech o evropský trůn utkalo 16 a tato podoba trvá dodnes, stejně jako název, který se pro vrcholný turnaj vžil - EURO. V roli jednoho z outsiderů cestovali do Anglie čeští fotbalisté - a nakonec to dotáhli až ke stříbrným medailím. Tento okamžik bývá označován jako stěžejní při rozmachu tuzemského fotbalu. Zlato vystřílel Němcům ve finále Oliver Bierhoff, domácí Angličané zůstali po semifinálové penaltové porážce s Němci krok pod vrcholem.

Velké očekávání provázelo vystoupení českého týmu na turnaji, který se v roce 2000 poprvé konal ve dvou zemích - Nizozemsku a Belgii. Svěřenci Jozefa Chovance propluli kvalifikací rekordně bez ztráty bodu, ale z těžké základní skupiny s domácími Nizozemci a pozdějšími mistry Evropy Francouzi nepostoupili. Oranjes pokračovali v prokletí domácích týmů, opět nezvládli penalty v semifinále. V závěrečném zápase dlouho drželi trumfy v rukou Italové, ale mistři světa z Francie v poslední minutě vyrovnali a díky zlatému gólu Trezegueta si připsali druhý evropský titul.

Turnaj v Portugalsku před čtyřmi lety mají ještě všichni v živé paměti. Čeští fotbalisté pod vedením Karla Brücknera hráli v životní formě, ale na vrchol nedosáhli. Náplastí tak mohla být aspoň cena nejlepšího střelce šampionátu pro Milana Baroše, tehdejší hráč Liverpoolu se trefil pětkrát. Nový evropský král vzešel z kategorie nejnečekanějších - Řekové, hrající defenzivní taktiku, naordinovanou německým stratégem Rehhagelem prošli až do finále, kde prodloužili prokletí domácích týmů. Turnaj zakončili tak, jak začali, tedy výhrou nad Portugalskem a pověsili si na krk zlaté medaile.