Bramborová pochoutka, ravioli, nebo knedlíky?

Tyrolsko nabízí propletení všeho druhu. Vybrat si v sefeldské restauraci z místních specialit, to znamená pomyslně převalit na jazyku chuť několika kuchyní. Domácí ravioli sem zaručeně dorazily z Itálie, ačkoli jsou podlité mastnotou takové hustoty, jako kdyby se v ní měly rozpustit. Knedle, to je zase člověk skoro jako doma, kdepak, ty si dávat nebudu, nijak mi vlastně nechybí ani na vlastním stole. Ale takový Gröstl, to už je něco.

Kdo to neznáte, základem jsou tenké oválky brambor, chuť tomu dodává vepřové, nakrájené na nudličky, aby to klouzalo do krku, k tomu slouží kostičky šunky, kdežto volské oko, položené na tu voňavou hromadu jako jarmulka, skrývá tajemství dobré chuti. Vrcholem šmaku je kyselé zelí, servírované na zvláštní misce. Podle něj ostatně poznáte, že nedaleko jsou hranice s Bavorskem. Tomu říkám jemný prstoklad.

A zároveň si vzpomenu na větu pracovice tiskového oddělení Českomoravského fotbalového svazu, věnovanou vývařovně reprezentantů ve zdejším hotelu Dorint. "Kuchyně dobrá, ale ta jejich hrozná dieta..." Kdepak volské oko na hromadě erteplí! Na Gröstl sem hráči budou muset přijet soukromě.

Rebrík z dvoch rúk, jak nás učí Elán, to je cosi víc než náhodná propletenost, řekněme propletenost chtěná, byť dočasná. Jenže použít to jako příměr pro fotbal, jak jsem měl původně v úmyslu, to vlastně nesedí. Rabaka představuje soudržnost, kdežto způsob, jakým se na každém turnaji propletou cesty národních jedenáctek, obsahuje dočasnost, ale taky rivalitu.

Mužstva jsou roztroušena po Rakousku a Švýcarsku, tomu českému jsou nejblíž Španělé, vylosovaní do jiné skupiny. A přesto v Seefeldu narážíme na stopy českých soupeřů. Kolegové vyrazili na golf a po poslední jamce zašli na drink. Jakou řečí to hovoříte? ptají se vedle od stolu. Češtinou?!? HOP SCHWITZ! Ti rozjaření chlápci, co tak špatně zvládali bunkry zdejšího hřiště, jsou Švýcaři.

Seefeld protíná železniční trať. Hned naproti nádraží, ještě než pasažér vejde do vymalovanějšího centra, mine shluk menších krámků a restauraček s rychlým občerstvením. Z jednoho je slyšet ruština, před druhým visí vlajky všech účastnických zemí Eura 2008 a mezi nimi se prodává vynikající Döner Kebap. Sám se samozřejmě neprodává, kšeft si tady otevřeli - no jasně - Turci.

Teď ještě najít Portugalce a jsme komplet. Nakonec, proč by se tu nějaký nenašel? Třeba je to potomek panovnického rodu, spřízněného s Habsburky, a provozuje tady alpský hotýlek. Nebo ho sem vyslala firma, dodávající do místních supermarketů portské. Anebo tady byl na zájezdě jako fanoušek Benfiky, zamiloval se do kypré Tyrolačky a zachutnal mu Gröstl. Nebo... No, počkám si, až ho potkám.

Propletenost kultur není dána jen pomalým historickým putováním, jak je vidět na příkladu zdejší kuchyně, nebo prostou migrací a rozvinutým turismem. Vzdálenou kulturu lze i do rázovitého kraje, jakým je seefeldské údolí, násilně vtáhnout. To pak do sebe místní kolorit a dech globalizace zatnou dlaně jako soupeři při páce-armwrestlingu.

Onen lahodný bramborový Gröstl jsem do sebe ládoval s výhledem na otočný reklamní panel vedlejšího podniku. Jmenuje se "Buffalo Country Bar". Z druhé strany ke mně doléhaly zvuky reproduktorů. Místní imitátor Johnnyho Cashe notoval I Walk The Line a ačkoli zdařile, radši bych v tomhle prostředí vydržel hodinu jódlování. To je ale daň pobytu v místě, kde se mísí kultury.