Jak souvisí valčík s kantátou a Terst s Vatikánem

Esther se mému antimasarykovskému rouhání smála, než ji cosi napadlo: "Ano, vlastně by k nám patřil Terst." Pak mi vyprávěla o svém okouzlení půvabem jadranskému přístavu a na konci té vřelé litanie pokrčila rameny: "Vlastně je v cizí zemi, ale navštívit ho můžeme kdykoli, tak co."

Rozená Tyrolačka vyslovuje název bývalého centra korunní země Rakouské pobřeží měkce po italsku: Trieste. A když její ústa vymodelují jméno současného hlavního města, znějí ty dvě slabiky jako dva tóny ze Straussova valčíku: Vienna. Jako by bohatá horská spolková země snad ani nebyla německojazyčná.

Ale být Rakušany se zdejší obyvatelé cítí, to zase ano. A fotbal je ve vlastenectví udržuje, ačkoli národní mužstvo udržel ve hře o postup do čtvrtfinále mistrovství Evropy hráč jména zcela neněmeckého: Ivica Vastic. Vlastně Vastić. Dnešní fotbal už je takový. Rakušany zachraňuje rodák z chorvatského Splitu, sekunduje mu třeba Martin Harnik, jenž se nenarodil v Jevíčku, ale v Hamburku.

Kdo sledoval zápasy pořadatelské země, už ví, že za ni hraje taky Ümit Korkmaz, nenarozený v Ankaře, nýbrž ve Vídni, anebo György Garics, jenž spatřil světlo světa v Szombathely, a podobně "spořádaný" původ má Ronald Gërcaliu, původem z Tirany. V kádru jsou ovšem i Jürgen Patocka, Vídeňák jako poleno, a Ramazan Özcan, jehož první krůčky vedly po uličkách Hohenemsu, což je patnáctitisícové městečko ve Vorarlbersku.

Přes tuto spolkovou zemi jezdíme k zápasům českého mužstva do Švýcarska a neradi se loučíme. Opouštíme přívětivé sousedské prostředí (Na Temelín tady pod horami nenadávají, německé atomové elektrárny jsou prý stejně daleko.) a čekají nás náladoví celníci, z nichž někteří se tváří, jako by byli obersty Švýcarské gardy ve Vatikánu. Pro pozdní návraty zpět do Seefeldu jsme my, kdož nepoužíváme navigaci, ale bereme cestu trochu romantičtěji, alespoň objevili přechod, kde se nedrží noční směna.

Seefeld žádná garda nehlídá a novodobými "nájezdníky" jsou tady momentálně Rusové a Španělé. V nedalekém Innsbrucku sehrají jejich týmy po jednom zápasu proti Švédům, jejichž hordy jsou zdejšími hotely pravděpodobně každou hodinou očekávány, protože v mnohých už visí i modré vlajky se zlatožlutým skandinávským křížem.

Onehdy jsme s kamarády v našem dějinném "cobykdybysmu" přemýšleli, co by z nás bylo, kdyby se Albrecht z Valdštejna nepostavil Švédům, anebo kdyby ho pak císařští asasini nezamordovali, anebo kdyby se Švédům napotřetí povedlo totálně vydrancovat Prahu, zatímco v Münsteru a Osnabrücku vázla jednání o míru, zvaném dnes Vestfálský.

Habsburkové tehdy na svém území udrželi i Terst a Esther poťouchle dodala, že nebýt roku 1918 a nového dělení Evropy, za rakouskou fotbalovou reprezentaci by dnes mohl třeba hrát Mauro Milanese. Veterán ze Salernitany je o dva roky mladší než osmatřicetiletý Vastić, tak proč ne? Do italské reprezentace to nikdy nedotáhl, i když kopal za Inter Milán, rodný list mu vystavili právě v Trieste. No, historická škoda pro Rakušany.

Teď je čeká úkol porazit Němce a hrát své čtvrtfinále aspoň ze druhého místa, což by to znamenalo opustit tóny Na krásném modrém Dunaji a tempem Johanna Strausse mladšího se přesunout na půdu již vyřazeného spolupořadatele, do švýcarského Basileje a nechat zaznít neoklasicismus. Jeho představitel Bohuslav Martinů byl původně pohřben nedaleko.

Kdyby bývali čeští fotbalisté vyhráli svou skupinu, mohli autora kanáty Česká rapsódie, oslavující v roce 1918 osamostatnění na Rakousku, pozdravit v místě jeho skonu. Ale i oni, podobně jako Rakušané, budou hrát proti Turkům o možnost prodrat se v turnaji dál jen ze druhého místa, takže je los požene tam, kde se vaří Vídeňská krev. Tak si říkám: kdyby vydržela monarchie, to by byl manšaft!