Žalozpěv za Karla Brücknera

Teď jsem byl naposledy. Minule se to pokaždé obešlo bez skotu, najednou si dva kusy líně přežvykují a míří směrem ke mně očima vpravdě volskýma. Vyskočí, když kolem nich proklušu, nebo nevyskočí? Zvolím aspoň raději vzdálenější okraj cesty. Zbytečně. Pro dobytek jsem stejně nezajímavý jako je teď české fotbalové mužstvo pro Evropu.

Sviť, měsíčku, polehoučku/skrz ten hustý mrak. Přeříkávám si klasika o poslední noci na balkoně penzionu, jehož vlídnou pohostinnost už je zbytečné dál využívat. Na veřejných prostranstvích horského městečka sice stále visí nepřehlédnutelné české zástavy, ale jsem se zbylými kolegy z posledních, koho by mohly zdravit. Ostatní prchli krátce po hráčích.

A oteplilo se. Slunce začalo hrát na schovku den po příjezdu reprezentace a s Mrakomorem začalo zase bojovat až teď, když už jsou Brücknerovci pryč. Chtěla snad nebesa naznačit, že konstelace hvězd není příznivá? Mrkám na uskupení kolem měsíčku, protože i jeho bledému svitu srážkovitá oblačnost konečně ustoupila.

Blíží se úplněk. Náhle cítím cosi opačného než klasik, a přece podobě ironického a lítostivého. Vyhnání místo vyhnanství. Jemu nezbývalo než opustit domov, já se chtě nechtě musím vrátit. Samozřejmě, že nesrovnávám tak banální povinnost s tragikou osudu nepohodlného literáta. To ty verše mě nutí přemýšlet nad nimi a taky nad tím, jak se otáčí doba.

Táhnout světem na zkušenou/pak s pochodní jít. Novinářské povolání dnes přináší stejnou nepřízeň kritizovaných lidí jako v devatenáctém století, jen nemáme monarchii (ani totalitu), ale takzvanou demokracii, a tak nás režim nemůže naložit do kočáru, vyslat do světa a zacpat nám hubu. Státní režim se vlastně dost dobře nemůže ani vyhnout povinnosti skládat médiím jakési účty.

Ale fotbalový svaz? To není stát, nýbrž spolek, vnější povinnosti vlastně žádné. Že se veřejnost zajímá? Hm, ať zaplatí, koukne na mač a jde si po svých. A pisálkové? Banda nevzdělaná, neuctivá. Velkého Trenéra dovolí se zeptat, jestli náhodou něco neudělal špatně. On, Pan Postup. On, Nonšalantní Nositel Nekonečné Naděje. Novátor Nevýslovného Nadání. Nadčlověk.

To, jak Karel Brückner zakončil své reprezentační angažmá, bylo smutné. To, jak své prohry interpretoval, bylo hanebné. To, jak se pokusil kádrovat novináře, bylo trapné. Tak to byla zkušenost, kvůli níž jsem vytáhl do Tyrol. A teď vytahuji pochodeň ke spálení glorioly Nedotknutelného. Karel Brückner je, milí a vážení, dobrý trenér, ale chovat se neumí.

Už je to tak, místo žalozpěvu pouze žaluji. A přitom, co mi chybí? Sluníčko svítí, krávy nejsou fialové, domů to mám pár set kilometrů. Vždyť se nehrálo někde na Barbadosu, ale v Tyrolích! Tak proč elegie, když už jsou pro tenhle kus světa jedny napsané?

Třeba z kolegiality a úcty k Panu Psavci. K Neúplatnému Ničiteli Nepravd. Karle Havlíčku, musels´ v exilu hodně trpět, i když tvůj kriminál byl vlastně fešácký. Ach ty světe, obrácený světě. Tos´ napsal do svých elegií, i když tehdy asi krávy spásaly alpskou louku nad Brixenem stejně idylicky jako ty současné u Seefeldu a horské slunce ani tehdy nemohlo být schované věčně, byť ti od skryté nemoci nepomohlo.

"Havel" Borovský opouštěl Tyroly těžce zkoušen, leč nezlomen. Karel Brückner je opustil poražen, leč lehce se usmívaje. Tak proč vlastně elegie? Copak dneska někdo čte elegie?