Studium výtvarného umění po padesátce mně učarovalo

Když mi pan Polcar nabídl skleničku vína a když jsem v horkém počasí s díky odmítala další, stále slyším, jak mi řekl: "Taková mladice a nechce se pořádně napít!!“ Povídání uběhlo a já si uvědomila, že setkání s panem Polcarem mne obohatilo a snad jsem se i cítila sama vůči sobě provinile. Vždyť začít studovat a startovat vlastně třetí kariéru po padesátce -to každý z nás nedovede.

Pane Polcare, jaká byla vaše životní dráha?

Narodil jsem se 7.srpna 1928 v Rakovníku. Můj otec pracoval u Československých státních drah, maminka byla v domácnosti. Dětství jsem prožíval mezi dvěma světovými válkami. Ale můj osud byla "nalinkován“ i Berounkou - jako rybář jsem od svých čtrnácti let trávil spoustu času u vody, v přírodě. Moje studia i zaměstnání byla vždycky technicky zaměřená. Vystudoval jsem Vyšší průmyslovou školu v Kladně a v roce 1951 jsem nastoupil jako konstruktér nářadí do "Stadiónky“ Rakovník.

Ale já vím, že jste pyšný na svého koníčka - dá-li se to tak říci. Koníček, třetí kariéra, láska k malování... Vraťme se do počátků - jak jste objevil svou "Třetí kariéru“?

Celý život jsem se zajímal o fotografování. Několik let jsem vyučoval v závodní škole práce a působil jsem jako externí učitel na večerní průmyslovce. Psal jsem do technických časopisů. A také si přivydělával uveřejňováním fotografií výrobků. Od fotografií to už byl jenom krůček k malování...

Obdivovala jsem vaše nadšení - vždyť jste začal studovat "až po padesátce“?

Ano. Vlastně jsem jako bývalý konstruktér nedokázal být bez tužky a pera a “až“ v padesáti letech jsem zjistil, že kromě rýsovacího pera existuje i akvarel, tempera... Vše začalo skicou obrázku Jana Wericha. Uvědomil jsem si, že by mne mohlo bavit i malování.

Vyprávěl jste mi, že vás přihlásila na výstavu zaměstnanců Stadiónky manželka a právě váš portrét J. Wericha se všem líbil a začala vaše další "kariéra“...

Celý život jsem byl zvyklý všechno dělat na sto procent a nic nenechávat náhodě, a tak bez ohledu na "nestudentský“ věk jsem se vrhl na studia. Jak jsem vám již řekl - jako bývalý konstruktér jsem nedokázal být bez tužky, pera a rýsovacího prkna. Moje cesta za uměním začala dost pozdě: až v roce 1979 - to byl pro mne klíčový rok; manželka mne přihlásila na výstavu zaměstnanců a já se rozhodl....

...ke studiu po padesátce.

Ano, v Praze jsem absolvoval semináře figurální tvorby. Pak Pražskou lidovou konzervatoř - obor výtvarná výchova. Právě po padesátce jsem cítil, že mám sil na rozdávání - kreslil jsem, zkoušel akvarel, temperu a také jsem modeloval. Začínal jsem s o generaci mladšími spolužáky na figurální tvorbě - ale nakonec mi na konzervatoři učaroval olej. Vůně oleje a terpentýnu má obrovské kouzlo, a tak se mi malování stalo elixírem života.

V našem rozhovoru jste řekl větu "Chtěl jsem dělat radost“.

Když se mi naskytla možnost zúčastnit se výstav neprofesionálních výtvarníků v rakovnickém muzeu, řekl jsem si: Třeba tvoje obrázky mohou někoho potěšit, a rozhodl jsem se, že i já - amatérský výtvarník - se pokusím zprostředkovat krásu přírody. Tak ze všeho nejraději maluji volnou krajinu. V tu chvíli jsem šťastný. Kdybych mohl dnes někomu poradit, řekl bych: Jděte každý za svým cílem....

Máte ještě nějaký další "recept na štěstí“?

Mám. Smích. A i když v mém životě byly i časy velice smutné, snažím se na všechno hledět s optimismem. V mých obrazech jsou vzpomínky. I barevnost obrazu odrážela vždycky dobu a psychický stav, ve kterém jsem se nacházel. Na výstavách se mne kolikrát návštěvníci ptali, kde beru inspiraci - a na to mám jedinou odpověď: snažím se přistupovat ke každému obrazu s pokorou a prostým pohledem. Ze všeho nejraději však maluji volnou krajinu. U mé milované Berounky, úvozové cesty, stromy pamětníky, českou zemi v měnících se barvách ročních období. To jsem nejšťastnější.

Na skicák nezapomínáte ani v zahraničí, že?

Ano, to taky. Ale hlavně se snažím být doma neustále aktivní. V sedmdesáti letech se mi podařilo si zřídit malířský ateliér, s kamarády - výtvarníky máme pořád "co řešit“, rád se stýkám s mladšími pokračovateli neprofesionálních umělců. Rád vzpomínám například na akademického sochaře Miroslava Pangráce, který mne během čtyřsemestrového kurzu zasvětil do tajů sochařiny.

Malování a sochaření rakovnického výtvarníka mají úspěch. V roce 2005 na výstavě k sedmasedmdesátinám mu ve výstavní síni VZP zazpívá Laďa Kerndl a zatleskali návštěvníci. Provází ho ale ještě jeden životní cíl - sdružit rakovnické výtvarníky-neprofesionály, pomoci jim odborně, vydobýt jim místo na slunci. Proto už v osmdesátých letech vzniká Skupina 88 a od roku 1995 se konají - Karlem Polcarem vydobyté - pravidelné Rakovnické mansardy. Ta poslední dává ve dvouletých cyklech střídavě příležitost jak výtvarníkům profesionálním, tak těm, kteří mají tvoření všeho druhu jako báječného celoživotního koníčka.
Výtvarník Karel Polcar, který, i když nemocen, nechyběl na žádné výstavní vernisáži, pomáhal s publikací o Rakovnicku výtvarném, začal pracovat s cínem, vyráběl sádrové odlitky. Při našem rozhovoru líčil, jaké je jeho přání - mít sochařský ateliér.

Jste vlastně ohromně šťastný člověk, že?

Když se ohlédnu zpět - můj život byl opravdu šťastný - i proto, že jsem se po padesátce rozhodl jít "na studia“. Měl jsem celý život spoustu zájmů, ale malování se stalo mojí další životní láskou. Moje první láska - moje manželka Lidie - je mi oporou bezmála šedesát let.

Na závěr jsem popřála panu Polcarovi hodně dalších nápadů a řekla jsem, že se těším na další výstavu. Vždyť začít třetí kariéru po padesátce a těšit se na výstavu po třicetileté plodné umělecké činnosti - to je přece víc než záviděníhodné! Rakovnický výtvarník - Karel Polcar - se se mnou rozloučil slovy: "Těším se na další setkání. Jsem vlastně šťastný člověk. Vždycky ráno mi proběhne hlavou - dokud žiju, žiju rád“.

Mgr. Věra Hloušková