Když se budovy jmenují jako lidé

Briefing o telekomunikačním balíčku v jedenáct hodin v Anně Politkovské. Evropská unie se snaží své trauma z toho, že ji lidé vnímají jako odosobněnou instituci plnou anonymních eurokratů, vyřešit alespoň tím, že se lidskou tvář snaží dávat svým budovám a zasedacím místnostem. O to, která jména dostanou tu čest, se vedou tuhé boje.

Naposledy se takhle bojovalo o dvě nové budovy Evropského parlamentu pojmenované dočasně nelidsky D4 a D5. Protože se v unii úzkostlivě dbá na rovnováhu mezi malými a velkými státy, starými i novými členy, muži a ženami, došli lidé z vedení parlamentu analýzou dosavadních pojmenovaných budov k tomu, že by bylo vhodné najít někoho z postkomunistické Evropy, nějakou ženu nebo nějakého Němce, protože všechny tyto skupiny obyvatel mají budov málo.

Genderovou rovnováhu vyřešili jednoduše, když po ruské novinářce pojmenovali parlamentní tiskové centrum. Ale pak nastal boj. Jednu chvíli to vypadalo, že by se D5 mohla jmenovat po Václavu Havlovi, jiným ale nepřipadalo vhodné prosazovat Havla, protože všechny ostatní budovy jsou pojmenované po zesnulých, a tak to chvíli vypadalo na Palacha. Poláci se snažili prolobbovat Jana Pavla II., ale marně. Parlamentáři si lehce spočítali, že už jim nezbývá dost budov pro zástupce ostatních náboženství. A tak se nakonec radovali Maďaři. Z D5 se stal József Antall, první postkomunistický maďarský premiér.

S druhou budovou to bylo lehčí, logicky patří Němcům. Jenže kterému? Část prosazovala Willyho Brandta, druzí se nemohli smířit s tím, že po Konradu Adenauerovi je pojmenována jen nepoužívaná budova v Lucemburku. A tak to dopadlo typickým unijním kompromisem: budova se sice jmenuje po Brandtovi. Ale most, co Brandta a Antalla spojuje se staršími parlamentními budovami, je Adenauer.

Tento text vyšel také v Hospodářských novinách v sloupku Po uši v Bruselu