Jak jsem obědval s Otou Šikem

Kus olova v guláši byl příčinou našeho prvního setkání. Závodní kuchyně mého tehdejšího zaměstnavatele mně už dlouho lezla krkem a pozůstatek nějaké kulky, která zabila zvíře, z nějž jídlo uvařili, to už byl vrchol. Začal jsem proto chodit na obědy do restaurace hotelu Palace, která tehdy nebyla cenově na dnešní výši a byla blízko mého působiště.

Bylo to někdy v roce 1967, když si tam ke mně přisedl muž, jehož jsem znal jen z obrázků. "Dobrý den," pozdravil jsem a sdělil mu, abych předešel představování, že ho znám. Profesor Ota Šik - než jsem stačil vyslovit své jméno - pravil: "Já vás taky znám. Včera jste v televizi zesměšnil nějakou svazáckou tajemnici, která chtěla zakázat velimské továrně vyrábět žvýkačky, protože to kazí mládež a navádí ji to k buržoasním mravům. Moc jsem vám fandil, nemáte z toho nějaké nepříjemnosti?"

Tak začaly společné obědy s Otou Šikem u stolu před oknem do Jindřišské. Prostě jsme sem chodili, a když to vyšlo, byli jsme spolu. Myslím, že nám to oběma vyhovovalo, a jeho otázka z prvního setkání - nemáte z toho nějaké nepříjemnosti? - byla pak častým souputníkem povídání nad tradičními českými jídly. Ostatně Šik měl těch nepříjemností přehršli. Byl tehdy zosobněním ekonomické reformy, kterou komunističtí dogmatici tvrdě kritizovali a používali k tomu nefér způsoby.

Napsali třeba, že Šik je bývalý kapitalista, který navádí ke kontrarevoluci. Co na tom, že se narodil do rodiny nezaměstnaného otce a jeho dětství nebylo záviděníhodné. "Je zajímavé," řekl mi jednou, "že mi nikdo ještě nezávidí čtyři roky v Mauthausenu." Když pak ve své knize Ekonomika a zájmy zpochybnil správnost Stalinovy ekonomické teorie, byly nepříjemnosti na denním pořádku. Ostatně i moje nepříjemnosti nebyly malé, zvláště poté, kdy sovětská vojska vtrhla do Prahy.

V době těch předokupačních nepříjemností prohodil při jednom obědě: "Měl jsem se věnovat malířství, to mě vždycky bavilo." A tak jsem se dozvěděl, že v letech 1934 - 1935 absolvoval kurzy malování a kreslení na Umprum pod patronací profesorů Jaroslava Bendy a Josefa Nováka.

Tuším, že naposledy před 21. srpnem 1968 jsme se viděli na obědě koncem června. A potom až za dvacet šest let, když v Praze otevřel výstavu svých obrazů.