Ekonomové mají sklon vnímat psychologickou stránku lidského chování spíše prostřednictvím produktů tohoto chování než samu o sobě. Vystavují se tak nebezpečí, že nerozpoznají příčiny ekonomických jevů, kterým věnují pozornost. Takové nebezpečí vyvstává zejména tam, kde je souvislost psychologických a ekonomických dějů skrytá a navíc časově vzdálená. K úvaze o nebezpečí ekonomického redukcionismu mne inspiroval článek „Pronajímám rubriku. Značka: hlasům všech učitelů (H. N. 2. 7. t.r.). Jeho autor Petr Fischer v něm píše o prázdninách „během nichž mají učitelé dost času na to, aby se srovnali s mediálním výsměchem své červnové stávky“. Skutečně. Všechny ty zlehčující reakce, ať již ze strany medií, části veřejnosti, ale i oficiálních míst - vždyť i premiér nám sdělil, jak jeho syn uvítal volno vzniklé stávkou, navozují dojem, že se vlastně nic nestalo. Stávka skončila, je možné zapomenout a ani do budoucna se není třeba nespokojenosti pedagogů obávat.
Stávka jako happening?
Ze způsobů reakce některých členů vlády a z metod, jakými o protestní akci učitelů referovala masmédia, lze usuzovat, že se s nepříznivou reakcí veřejnosti na počínání učitelů a s vytvořením pro ně nepříznivé atmosféry již předem počítá. Využívání psychologických nástrojů hospodářské politiky je sice legitimní věcí, avšak hrát na strunu sociální animozity je to poslední, co by měla vláda jako hospodářskopolitický nástroj používat. A to přesto, že může jít v českém psychosociálním prostředí o nástroj účinný, jelikož pro něj existují příznivé podmínky v podobě lidové politické ekonomie: Vždyť učitelé mají kratší pracovní dobu a delší dovolenou. Když stávkují, berou si děti jako rukojmí a koneckonců, kdo je ve školství drží … Zaznamenal jsem, že i lidé, kteří, pokud jde o ně samotné, vnímají právo na stávku jako samozřejmost, chápou stávku učitelů jako nějaký morální prohřešek. Svou roli zde zřejmě sehrává představa, že od profesní skupiny pracující s tak citlivou materií, jako je dětská duše, nelze přerušení práce očekávat. Předpokládá se zde totiž určité sebeomezování a zdrženlivost, což je kompenzováno společenským uznáním. Lidé s takovým názorem by si měli položit otázku, kde jedna skupina občanů nachází oprávnění požadovat od jiné skupiny etičtější a odpovědnější přístup ke svému zaměstnání, než je jejich vlastní. Jistěže je rozdíl mezi výrobou židlí, tvorbou počítačových programů a vzděláváním a výchovou mládeže. To však neznamená, že je možné zneužívat společenské ctnosti v úloze náhražky za peněžní ocenění.
Skryté náklady
Z reakcí na stávku by se mohlo zdát, že učitelstvo je zcela bezbrannou profesní skupinou. Skutečnost je ale složitější a leží-li nám na srdci budoucnost republiky, neměli bychom na to zapomínat. Učitelé neovládají volanty kamiónů, páky lokomotiv ani spínače energetických agregátů, disponují však jinými prostředky své sociální obrany, proti kterým nic nezmůže ani sebepečlivější školní inspekce. Jde o dávkování, ať již vědomé či nevědomé, toho, co vloží ze znalostní a citové složky svého lidského kapitálu do pedagogického procesu. Možné důsledky této specifické sebeobranné reakce by neměly být opomíjeny jen proto, že jsou méně pozorovatelné a mají odložený účinek. Společnost by neměla a to ve svém vlastním zájmu, připustit, aby pedagogická obec byla frustrována zlehčujícími přístupy k jejím snahám a tak psychicky tlačena do pozice, charakterizované ve staré anekdotě: Učitel prohlíží ve sborovně výplatní pásku, na které se opět neprojevilo dlouho slibované zvýšení platu, a mezi zuby procedí: Příště vynechám prvoky. Učitelstvo do značné míry rozhoduje kvalitou své práce o budoucí úrovni země.
Ne, nemám na mysli nějakou pasivní resistenci, ani si nemyslím, že se z českých učitelů stanou zlí učitelé, kteří slovy Zikmunda Wintra „spálí květy jim svěřené“, ale nicméně, k otupení jejich vnitřní identifikace s pedagogickou prací a k zeslabení – jak se říká ve sportu – jejich nasazení, může dojít. Vzpomeňme, že v minulosti bývali učitelé autoritami i mimo školu a usměrňovali mládež i v mimoškolním prostoru. Dnes jde o počínání výjimečné s nádechem filantropie. To jen pro ilustraci.
Snad je zřejmé, že v těchto poznámkách nejde o samotný konflikt na trhu učitelské práce, nýbrž o krátkozrakost v pohledu na jeho důsledky. Celkové společenské náklady červnové učitelské stávky jsou ve skutečnosti vyšší než náklady soukromé vznikající v podobě rodičovských starostí kam umístit děti, anebo v podobě mzdových ztrát stávajících učitelů.
Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články.
- Veškerý obsah
- Bez reklam
- Mobilní aplikace
- Veškerý obsah
- Bez reklam
- Mobilní aplikace
- Veškerý obsah
- Bez reklam
- Mobilní aplikace




