Každý z nás je legenda

Slavná temná fantasy Darrella Schweitzera poskytla název. Čtenář mojo z Atlanty obsah. Protože každý je legenda, comicsové adaptace se odkládají a Batman se vrací.

Zájem a vhled se vždy musí cenit, proto uveřejňuji příspěvek z USA, který se objevil u minulého článku Nový Batman je nejlepším filmem v historii. Vadí vám to? A jenž zase z jiného úhlu řekne, proč se Temný rytíř dotkl tolika lidí. Zajímavé myšlenky nemají zapadnout, zvlášť když jsou k aktuálnímu tématu. Protože tohle téma je aktuální od okamžiku, kdy člověk okusil plod ze stromu poznání dobrého a zlého.

Mojo, Atlanta:

Nový Batman je nejlepším filmem v historii. Vadí vám to?

Proč by nám to mělo vadit?

Spíš nám možná vadí, když se v médiích objevují kopie kopií článků, které nám dohromady neřeknou nic jiného, než že „Joker je mrazivě psychopatický, film je to úspěšný.“
Proč si lidé raději nesdělují, co je na filmu skutečně zaujalo? Snad ne, že je Joker cvok?

Nemyslím si, že na Jokerovi je zajímavé to, že je psychopat. Zcela jednoznačně na něm je nejzajímavější, že říká pravdu, která se ne každému musí líbit (a asi odtud to mrazení) – že stačí člověka jen popostrčit (lil push, hahaha) a rázem se z dobrého občánka stává sketa první kategorie. Nemusí se vám to líbit, ale tajemství Ledgerova Jokera není v ničem jiném než v tom, že se v něm sami vidíme. A je to venku.

Genialita Temného rytíře spočívá dále v tom, že je to film velice interaktivní. Komunikuje s vámi. Řekněte, jak jste se cítili, když dvě skupiny lidí hrály „prison game“ na odpálení lodí? SKUTEČNĚ jsme věřili, že se obě skupiny lidí rozhodnou pro spolupráci, nebo ve vás hlodal červík pochybnosti, zda nezvítězí vůle přežít? VĚŘILI jste scéně s mírumilovným dvoumetrovým bossem, kterého vězení TAK napravilo, že je schopen oběti nejvyšší? Pokud ne, mohlo vás těžce zasáhnout, když Batman Jokerovi řekl: „Snad sis nemyslel, že jsou všichni taková zrůda, jako jsi ty?“ Kdepak že je ta hranice? Kdepak je ta hranice, kdy nás bolí smrt obětí tsunami... a kdepak jsou hranice Dárfúru, kde umírají statisíce a je nám to jedno? Oh... ano... ta hranice je pohyblivá. A říká se jí rozum. Nuže:

A jak jste se cítili, když policista přiznal, že se podílel na smrti člověka a zdůvodnil to tou nejušlechtilejší pohnutkou – totiž záchranou života jiné lidské bytosti? Neukázala ta scéna překrásně, že krutost a lhostejnost se skládá z dlouhého řetězu malých a ušlechtilých pochybení? Božínku, je smrt cizího člověka nedůležitá, hlavně když nezemře někdo kdo náleží do MÉHO světa? Uf, to jsou otázky.

Víte, co činí tenhle film výjimečným, je právě takhle interaktivita a způsob, jakým příběh sděluje zcela prostou skutečnost: totiž že ctnost a idealismus může být za určitých podmínek zbraní tvrdého kalibru ve prospěch zcela opačných hodnot. Opakuje nám, že pouze blázen může říkat pravdu a ve stavu šílenství se nachází právě proto, že tu mrazivou pravdu o člověku prohlédl. Joker je ten, kdo tvoří a vypráví příběh. Two Face naopak představuje kohokoli z nás. Two Face je nejdojemnější postava právě proto, že ukazuje, jak snadno se dá člověk zlomit. Jak snadno se dá to nejcennější, co ho činí lidským, přetavit v neřízenou střelu msty. A Batman?

Celý film je vlastně předehrou k finální scéně, která ukazuje jedinou volbu, která vždycky DOBRU zbude jako poslední cesta člověka, který navzdory zklamání, bolesti, omylu a nepochopení neztrácí jistotu o svém cíli, který zůstává navzdory totálnímu chaosu neposkvrněný. Tichá oběť, nezbytná a bolestná, a proto tolik cenná: protože nese sdělení, poselství.

Joker je fantastický, o tom není pochyb. Ale jeho děsivost pramení z toho, že k nám hovoří o věcech, které se nás bytostně dotýkají. V každodenním životě riskujeme, že se staneme pěšákem ve hře nějakého toho Jokera. Ať už na úrovni mezilidských, tak také na úrovni mezinárodních vztahů. Svět lidských vztahů JE nečitelný a snaha rozluštit smysl kódů, které používáme, může vyústit v pomatenost. Ve lhostejnost. V rezignaci, která se projevuje přejímáním tezí, kterým už sami nerozumíme, ale uklidňují nás jako modlitba. Jak šílené!

Temný rytíř je fenomenální film proto, že stejně jako všechny skutečně dobré příběhy nese poselství. Od první pradávné chvíle, kdy člověk člověku sdělil vědomost vetknutou do příběhu, se rozhořel neuhasitelný plamen umění. Chytit tenhle plamen a přenést ho dál je to, čemu se říká umění. Je jedno, jestli to je matematik, který popíše krásu fraktálů, umělec, který namaluje obraz a nebo režisér s příběhem o chlapíkovi v netopýřím obleku ve fiktivním městě.

K tomu bychom měli mít úctu a radovat se z toho, že pro nás tenhle film natočili. Mladí lidé potřebují vědět, že svět je nečitelný. Že je snadné rezignovat. Že jsou zneužitelní. Že každý den mohou hrát hru, jejíž pravidla neznají. Dark Knight jim říká: ano, zlo dokáže být zábavné, atraktivní a dokonce pravdivé. Dobro se kdykoli může zvrhnout ve zlo. A Batman může být obelstěn, protože není neomylný. Ale jen proto, že je svět napůl šílený, nemusíme nic vzdávat. Nemusí se z vás stát ani Joker, ani Two Face. Můžete se dopustit omylů, můžete přijít o to, co milujete, ale i přesto se nesmíte nechat zlomit.

Zlo vás, milé děti, může drtit jako sbíječka, může začernit vaší duši, ale pokud nezapomenete na svůj cíl a ustojíte otřesy, můžete z černého uhlí zklamání a strachu vytesat zářící diamant. A ten v sobě pak můžete nosit celý život. A také pamatujte: pravé poklady se nenosí na odiv a už vůbec se neukazují na veřejnosti.

Finální scéna Batmana nese poselství o síle i skromnosti. Není to klišé. Je to prostě pravda, která září oslnivě jako zasloužené hvězdičky na IMDB... Proto je to takovej nářez.

Vojtěch Čepelák: Zde text z Atlanty končí. Souhlasíte? Oslovil vás? Zarezonovalo něco hluboko ve vašem nitru? Napište co, protože právě se dotýkáte toho nejpodstatnějšího z lidského života. Vašeho života.

Příští týden: Konečně o adaptacích (i těch comicsových) podrobněji. A také, v čem je Batman začíná a Temný rytíř tak (filmařsky) radikálně nový?