Proč nenávidíme comics?

Přehnaný nadpis? Snaha o přitažlivost skrz kontroverzi? Další pláč na téma „comics nemá nikdo rád“? Od všeho trochu, ale hlavně: pokud chcete kráčet do budoucnosti, nelze pominout minulost a její vliv na přítomnost. A přiznejme si, velmi nedávnou minulost.

Tragédie umění a lidské mysli

Tragédií moderního umění je neschopnost jisté části kritiky pochopit vkus masy. A obráceně. Některé umělecké formy ovšem v jistých částech světa trpěly despektem jak kritiků, tak lidu. Zatímco masová obliba comicsu panuje v USA a západní Evropě od počátku, respektive poloviny 20. století, východní blok je jiné kafe. Superhrdinové byli pro ideology komunismu příliš viditelným terčem jako esence kapitalismu a demokracie a zbytek comicsu byl smeten spolu s nimi. Obdobný přístup ho pronásleduje dodnes.

Nová umělecká a subkulturní hnutí, stejně jako umělecké formy (média) se ve svých počátcích zákonitě potýkají s předsudky. Taková je přirozenost člověka. Vidí jen to, co je nejzřetelnější, ostatní ignoruje. A především má sloní paměť. Bohužel, každé médium si ve svých začátcích musí projít obdobím hledání a dospívání a právě toto období si pamatujeme desítky let. Jako by vás celý život poměřovali podle toho, jak jste se chovali v deseti letech. Tím dnes procházejí počítačové hry, dříve film, před ním literatura a ještě dříve např. divadlo. Bez legrace.

Chceš být obdivován? Buď slavný!

Jedinou účinnou obranou je sláva a celospolečenská úspěšnost. Např. film, který má v rodném listu stejné datum jako comics (1895), se svého stigmatu zbavil ještě před druhou světovou válkou. Comics, jehož percepce je složitější a méně masově přístupná, se s uměleckou kritikou potýká dodnes, dokonce i na Západě (výjimkou je zčásti belgofrancouzské comicsové impérium a východoasijský moloch – např. v Japonsku tvoří „bubliny“ 50 procent všeho tisku!). Další silnou nepřízní byl střet s rostoucí snahou o ochranu mládeže. Paradoxně v Belgii a Francii, kde comics začínal na stránkách mládežnických magazínů, to nebyl takový problém a od mírně erotické Barbarelly z roku 1962 cenzura postupně mizí. Naopak v USA byl již od počátku čtivem velkých bulvárních deníků. Přesto byl počátkem 50. let označen za čtivo pro děti a za vrcholícího mccarthismu odsouzen k autocenzurnímu Comics Code Authority, který z něj skutečně na následují desítky let udělal převážně teenagerskou zábavu.

Východní blok dal šanci jen jugoslávské scéně (která byla před 2. světovou válkou silnější než belgofrancouzská). Zbytek pustoprázdno, v ČSSR vypadala nadějně 60. léta, ale aféra kolem nejslavnější české comicsové hrdinky (kterou u nás nikdo nezná) Octobriany (1971) byla pro soudruhy definitivním potvrzením nebezpečnosti dospělého comicsu. Rozsudek: 20 let natvrdo. Zbyl jen fenomén klubáckého comicsu (Rychlé šípy a jejich klony), ABC a Čtyřlístek.

Kolik vás zbývá?

Snaha vydělat na touze lidí po čemkoliv západním se po listopadu 89 nakrátko projevila i na comicsu, ale pak definitivně zaklaply zámky vydavatelské a ekonomické náročnosti a především předsudků, které komunismus úspěšně proměnil v celonárodní úzus (společně s odporem k odpovědnosti, morálce, slušnosti, pracovitosti etc.).

Comics je pro děti, comics je pro nevzdělance, comics je literární žánr, comics je brak, to je stará vesta. Zobecnění, která se vyvrací jen pomalu. A nejen u starších generací, nedávno jsem musel dvě hodiny jednu vzdělanou, sečtělou slečnu přesvědčovat o tom, že cokoliv hledá v beletrii či filmu, nalezne dnes i v comicsu, dokonce v českých překladech. Díky snaze několika vydavatelů-fanoušků, díky popularizaci (v posledních letech i mediální) se alespoň v jistých kruzích (teenageři a intelektuálové) začíná comics považovat za něco rovnocenného. Bohužel, ne běžného. Po oné slečně zbývá přesvědčit ještě dalších 9 539 621 občanů ČR.