Jak mě škola chystá do světa

Nejtěžší na každém článku pro mě vždy je, jak začít. A jak postupně stárnu a stárnu (ale není to zas tak hrozné ještě), tak přicházím na to, že jde o naprosto stejné věci i v životě. Přijde mi, že je hodně dlouhá cesta k tomu, aby člověk dosáhl svojí vysněné růžové zahrady, kde je vše perfektní, vše vychází a vše funguje jak má.

Začátky se vždy dost podstatně odlišují od cíle, který jsme si tak dlouho stanovovali a představovali si, že k němu doběhneme po pár hodinách jak Zátopek do finiše. Začátky připomínají spíš zahradu Krtečka v kalhotkách. Hrouda sem, hrouda tam, sem tam, shnilé jablko, shnilá hruška, tu po vás někdo hodí rýč, jindy zase lopatu. A takové mi přijdou všechny začátky. Plné hroud, nevábně vonících věcí a v dnešním světě a při dnešní politice a chování lidí se ani nemůžete divit, pokud po vás někdo rýč opravdu hodí.

Když si vezmete například dnes již jen vzdělávání. Základní školu si člověk odsedí, ať chce nebo nechce. Střední škola je už ale na něm. Co si vyberete? Gymnázium, obchodní akademii, průmyslovku či strojárnu, učiliště? Ať je to jak je to, už tady si člověk musí v podstatě vybrat plus mínus směr, jakým se bude v životě ubírat. A udělat takové rozhodnutí v patnácti? Samozřejmě pomáhají s výběrem škol rodiče. Ale aby rodiče udělali o životě dítěte takové rozhodnutí už od jeho patnácti? Dejme tomu. A co dál? Vysoká, vyšší, práce? Až tady se v podstatě dá uplatnit svoboda rozhodování, kdy člověk o svém životě může rozhodnout sám. Což je taky dost sporné, neboť pokud jste si vybrali za střední průmyslovku a zjistili jste, že to opravdu není to, co v životě chcete dělat a že by vás naplňovala ochrana životního prostředí, tak máte holt smůlu. Můžete jít tak dělat dobrovolníka ke Green Peace. Že už ani mé tvrzení dnes není pravda? Že se automechanik může dostat na ekonomku? Samozřejmě. Vždyť od toho již existují přijímačky v podobě testu studijních předpokladů a jiné. Podle kterých se na daný obor naberou lidé, kteří nemají ponětí o oboru a třeba v závěru opět zjistí, že to není to, co by je doopravdy bavilo.

Upřímně tak o čem to všechno je? Dnešní společnost utvořila vzorec, že dobře placená práce se musí rovnat diplomu z vysoké školy. Výsledek? Vysoké školy nacpané lidmi, kdy se mnohdy studenti v kuloárech dosti trápí, ale nevzdají to, neboť jim před očima bliká společností utvořený vzorec. A další následek? Vysoké školy otevírají nové a nové obory s již odstrašujícími názvy, pod kterými člověk ani neví, co si vlastně představit. Ale aby zapadl do „vzorce", tak to prostě zkusí.

Nemyslím si, že by to byla chyba v lidech, že se v životě neumí dobře rozhodnout. Naopak si myslím, že je to o systému a společnosti, která nás v podstatě nevědomky nutí, se nějak rozhodnout. Ani ne dobře, ani ne špatně. Ale zkrátka tak, aby to společnosti vyhovovalo.

A pokud si teď říkáte „no jo, ale já už se pro školu špatně rozhodl". Nejsou dobrá ani špatná rozhodnutí. Jsou jen vaše vlastní rozhodnutí. A pokud vás nadmíru trápí, jak jste si špatně vybrali školu a co bude pak? Žádná škola ani kdekterá vzdělávací instituce vás stejně pro život nepřipraví. Život vás pro skutečný život připraví sám.