Proč přestat psát recenze

Požadavek první: spojení „dobrá recenze“ naznačuje, že se článek v novinách dobře četl, byl tedy zřejmě dobře napsaný. „Dobré psaní“ ve smyslu jakési lehkosti a spádu budoucího čtení je základním požadavkem, který musí každý recenzent naplnit, jinak jeho sdělení nedoputuje tam, kam má, tedy ke čtenáři. Vypadá to jako banální zjištění. Lidé, kteří neumějí psát, přece nemají v novinách co dělat. Ale říká to ještě mnohem víc. Třeba že novinové psaní o filmu musí použít jistého srozumitelného kódu, bez něhož nebude přijímáno ani to, co chce autor, jeho psaní říct, natož aby se někdo takovému slovu snažil porozumět. Omezení a volba vhodného jazyka, to je první (auto)cenzurní omezení, vyplývající z novinářské instituce.

Požadavek druhý: „je ten film dobrý, nebo špatný“, druhé důležité spojení z úvodní věty, naznačuje, že recenzent musí přinést jakési esteticko-etické hledisko, je nucen se někam postavit. Čtenář vyžaduje od recenzenta přesnou hodnotovou orientaci, jinak je pro něho recenze méně-cenná případně bez-cenná. Centrální roli v tomto výroku hraje interpunkční znaménko, čárka za spojkou nebo, která je tu použita ve vylučujícím smyslu. Nikoho příliš nezajímají zákruty cesty, jimiž se dojde k závěrečnému výroku, jako výrok sám, který nemůže být polovičatý ani jinak "alibistický". Největším hříchem je pak vystoupení z logiky „buď- anebo“.

První i druhé recenzní omezení, o nichž byla řeč, vyplývají z marketingové vazby mezi čtenářem a novinářem. Novinářská kola se točí v souladu s požadavky cílové skupiny. Ta vychází z ekonomicky objektivizované představy o čtenářích a jejich touhách. Nabídka se přizpůsobuje poptávce. Poptávka se pochopitelně také vytváří, vyrábí, protože bez toho se noviny nedají prodávat, ale čtenářům se nakonec dá vždycky vnutit jenom něco, co koresponduje s jejich potřebami, čímž se tento reklamní kruh uzavírá.

Recenze je v tomto světě jedním z prostředků, jež mají zaručit pravidelnou dodávku potřebného. Recenzentovy specifické odlišnosti v psaní, vtipy, osobitý styl to vše je velmi důležité, ale jen jako oživení žánru, jehož hranice a marketingový smysl je pořád stejný. Recenzent tu není od toho, aby rozvíjel méně viditelné plány filmu, posouval jejich významy, pokoušel se je znovu nebo jinak formulovat, dávat je do nových, širších souvislostí, nabízet originální výklady. Jeho úloha spočívá ve zběžném zhodnocení (proto se všichni tolik drží stereotypního popisu kamery, herectví, ale hlavně scénáře, přestože film není literární žánr), které se – odmyšleno od všech kudrlinek - rovná servisnímu doporučení.

Píšící autor, vstupující do novinového stroje, se tomuto tlaku těžko vyhne. Dříve nebo později podlehne rutině psaní, která je nakonec docela pohodlná, protože odlehčuje od nutnosti trápit se nějakými myšlenkami, přičemž pozornost čtenářů zaručuje dál sama medialita média. Má to ale ještě jeden, nikoli nepodstatný efekt. Recenzent se natolik identifikuje se zavedenými pravidly – marketingu, žánru, masové komunikace, masové estetiky, pohledu na film – že se nakonec sám změní v instituci. A stane se opravdovým novinářem.

Není asi třeba už dále podrobně rozvádět, jak se proti takové metamorfóze – od určitého bodu už nevratné - bránit. Stačí alespoň tu a tam vystoupit z žánru, zkoušet jeho hranice, zkrátka nedívat se na filmy recenzentskýma očima. Zdá se, že takový úkol výrazně ulehčuje dokumentární film, ať už tento pojem chápeme jakkoliv, protože tolik nesoustřeďuje pozornost na herecké hvězdy. Recenzent ale může snadno upadnout do stejně nebezpečné pasti společensky důležitého tématu. Pro důležitost jeho zevrubného přetřásání pak snadno přehlédne, že i dokument je především film, svébytné „myšlení obrazu“.

A prakticky závěr? Ten mohl být vysloven už na začátku, ale to by virtuální papír, který je třeba v blogu plnit ještě víc než v novinách, přišel o příliš mnoho písmen a čtenář o čekání na pointu. Tak tedy: Nejtěžší dnes není naučit se psát recenze, nýbrž přestat je psát.

Petr Fischer, vedoucí kulturní rubriky HN