A už jsme zase u toho. Není tu papír, někdo po sobě neumyl mísu, máte rozbité zrcadlo a ten zápach! Napadlo vás ale, kdo za to může? Jen těžko je na vině pokladní, která mezi prodáváním jízdenek v malé stanici na Moravě popadne koště a ometá nástupiště. Ještě ráno byly záchody umyté! „Papír dávám lidem spolu s klíčem. Schválně jsem to jednou počítala. Když ho dám přímo do kabinek, je deset rolí za den pryč a přitom si pro klíče přijde sotva 20 lidí,“ říká mi s úsměvem paní Helena. Už si zvykla na to, že lidé roličky odnáší. „Asi jako bonus za to, že nám tu nechali …,“ směje se.
Záchod na nádraží – zdánlivá samozřejmost
Většina z nás už jaksi počítá s jistotou, že si na každém vlakovém nádraží může v případě potřeby odskočit na toaletu. Když město či obec pro své obyvatele a turisty neprovozuje veřejné záchodky, je to mnohdy jediná možnost. Tedy, když nepočítám nedůstojné pobíhání po keřích mezi paneláky nebo marné hledání „kadibudky“ na místním autobusáku. Nedávno jsem si ale položil otázku, zda je tato služba opravdu tak samozřejmá. Proč vlastně požadujeme po jednom dopravci něco, co jiní vůbec neposkytují, a ještě se zlobíme, když záchodky právě nezáří novotou? Asi je to tím, že všechno, co dostáváme automaticky, nám jaksi zevšední a přestaneme si toho vážit.
Není to tak dávno, co se na hlavním nádraží v Praze otevřely nové toalety. Zákazník sice musí sáhnout do peněženky, ale zato si může ulevit v důstojném prostředí. Na umyvadle voní květiny, personál pravidelně umývá mísy a vyměňuje naškrobené ručníky. Prostě komfort! Jenže, toaletami na hlavním nádraží projdou stovky lidí denně, každý tam nechá nějaký ten peníz a provozování záchodů, mimochodem i se sprchou, je tak pro nájemce docela slušný obchod. Jak dlouho myslíte, že by nové záchody zářily, kdyby je někdo neustále nehlídal? Týden?
Opravy stojí miliony
Náklady na údržbu, úklid a opravy toalet na nádražích se každoročně pohybují v milionech. Když je někdo celý den hlídá, jako třeba v Děčíně na hlavním nádraží, jsou stále pěkné a čisté. Ne všude to ale z finančních důvodů jde, a pak se dějí věci. Tak třeba záchody v Roudnici nad Labem prošly opravou už loni, stačilo pár měsíců provozu a další rekonstrukce přišla České dráhy na 23 tisíc! Kdo to zaplatí, je jasné. Kdo ale rozbil zařízení a dokonce ještě během opravy vyškubal vypínače a naházel je do kolejiště, to se podaří zjistit jen sotva. Lidem je to jedno, hlavně ať nemusí pro klíč k pokladně a platit za použití.
Ale kde vzít peníze na neustálé odstraňování škod? Nejspíš z peněz, které mohly posloužit k rekonstrukci ve vedlejší stanici. A to nejsou jen záchody. Vandalové způsobili v loňském roce Českým drahám škodu za téměř 20 milionů korun!
Když procházím podchodem na nástupiště a ze zdi trčí kabely od zářivek, které mi ještě včera večer svítily na cestu domů, ptám se sám sebe: Není to tak trochu vina nás všech, když odmítáme přijmout spoluzodpovědnost za majetek určený k veřejné potřebě? Jsou čistá, opravená nádraží opravdu tak samozřejmá?
Radek Joklík
tiskové oddělení Českých drah
