Adopce na dálku je pro mnoho obyvatel Západu jednoduchým způsobem, jak konkrétně a přímo pomoci lidem na černém kontinentu. Dávají se peníze na školu - školné, učebnice, pomůcky, oblečení - a co je pro africké děti důležitější než vzdělání. Adoptivní rodiče se pochopitelně vždy těší na to, až dostanou zprávu, dopis od "svého" dítěte. A pak ten dopis konečně přijde a - radost nikde.
Muselo dojít k nějakému nedorozumění. Na papíře jsou dětské malůvky a k nim je přilepen dopis skutečného rodiče, který děkuje vzdálenému dárci a vzývá Boha, aby požehnal tomu, kdo s takovým milosrdenstvím dává peníze na školu jeho dcery. Bůh budiž pochválen, jistě, chvalme ho, ale adoptivní rodič přece nežádá poklonu, nepotřebuje slyšet, jak je dobrý a šlechetný, cožpak vám to nikdo neřekl? "Rodiče" se těší na něco úplně jiného. Chtějí co nejvíce slyšet o "svém" dítěti: jak se mu daří, o čem přemýšlí, z čeho mělo radost, jaké má plány, co chce v životě dělat, jaké má kamarády, jakou písničku si zpívá nejraději, jaké jídlo nemá rádo, jaké naopak miluje, jak se daří nemocné mamince, jaká je paní učitelka, co dělá tatínek, jak všichni dohromady přežili vlnu nepokojů ve své zemi.
Nic z žádaného a vytouženého nepřichází. Místo osobního vyprávění, formální vyjádření díků. Ale není to troufalost a vyděračství, že někdo za pomoc žádá osobní zaujatost, že chce po někom, koho vůbec nezná, aby s ním na dálku vytvářel vztah? Jak domýšliví, sebestřední a naivní jsou tihle liberální humanisté, zachraňující sebe i svět...
Budiž, tohle africké nedorozumění je asi dobrá a potřebná lekce. Za pomoc se opravdu nedá žádat víc než potvrzení, že peníze dorazily na místo určení a že snad nakonec někomu pomáhají. Ostatní je navíc. Osobní vyprávění přilétne až jako výjimečný bonus. A Bůh je přece milostivý.
