Quo vadis, zdravotnictví (a to nejen české)?

Žijeme už, díky bohu, skoro dvacet let ve svobodné společnosti. Máme dostupnou zdravotní péči, náš život se prodloužil - díky životnímu stylu, prostředí a lepší medicíně. Přes všechny peripetie a tanečky kolem zdravotnictví se nám daří dobře, netřeba naříkat, máme se v podstatě jak ta prasátka v žitě. Kdo naříká, ať si zajede někam jen trochu dále než do Chorvatska k moři, třeba do nedaleké Albánie, kde jsem strávil jeden červnový týden v horách.
Většina z nás ale moc nepřemýšlí, co to žito stojí. Máme v podstatě srovnatelnou péči s nejvyspělejšími státy. Liberální ekonomové hlásají, že zdravotní péče je jen zboží, byť zvláštní. Tak jednoduché to ale není, ne všechno lze jednoduše převést na peníze. V životě lidském hraje ohromnou roli iracionalita, cit a historie. Jistě, všechno má svůj náklad, jde jen o to, kdo ho uhradí. Rozumná míra spoluúčasti pacienta je asi správná, neměla by ale v žádném případě ohrozit sociální stát. Marná sláva, ač se to mnohým nemusí líbit, od dob Bismarkových takové systémy celá Evropa má a mít zjevně chce.
Co chybí v naší politicky polarizované společnosti, je veřejná diskuze. Vše, co se týká zdravotnictví a sociální oblasti, je nahrazeno ideologicky zabarveným soubojem. Takový souboj je ale pouhým soubojem o moc, který mohu chápat při poměru sil blízkém 100:100, přeběhlíky nepočítaje, ale nemohu s ním souhlasit. Zdravotnictví a sociální sféra jsou – mají-li fungovat – věci nepochybně více konsensuální, než aby mohly být prohlasovány padesáti jedním procentem. Můžeme být rádi (skutečně?), že problém není ryze český, dobré zdravotnictví je prostě žroutem peněz, nenasytným bumbrlíčkem, který sní, co mu dáme. Co mu ale dáme? Většina lidí ráda své nepřemýšlení nahradí „přemýšlením“ politika. Neuvědomuje si ale, že jeho kvalifikace není o nic lepší než jeho. Takže skryté volání po angažovanější občanské společnosti?

Roman Lapka
Ředitel  duševního vlastnictví