Státní školství a hra na trh

Školné ano, ale jenom někdy a někde. Tak by se dal shrnout nápad Michaela Kocába na řešení problému školného na vysokých školách. Stát prý potřebuje například zubaře, a tudíž by zubaři školné neplatili. Naopak stát nepotřebuje další právníky, takže těm to nasolíme. Nechme teď stranou, že žádný stát žádné povolání nepotřebuje. To jen já, Jirka Schwarz, občas potřebuju právníka, jindy zubaře. A už jen skutečnost, že někteří z nás občas potřebují zástupce toho nebo onoho zaměstnání, by měl vést k tomu, že bude přesně tolik stomatologů a advokátů, kolik je třeba. Jak to?

Pokud chci využít něčí služby, jdu a zaplatím si za ně. Je-li málo zubařů, bude logicky jejich čas cennější, a tudíž bude oprava chrupu dražší. Zubaři budou vydělávat víc a šikovní absolventi gymnázií budou motivování zvolit si stomatologii za své budoucí povolání. S vyhlídkou vyšších budoucích příjmů budou také studenti schopni zaplatit za drahé stomatologické vzdělání více, takže jich bude moci fakulta přijmout do studia větší počet. Není potřeba, aby nějaký moudrý centrální plánovač určoval, co mají lidé studovat zadarmo a co za peníze.

Návrh pana Kocába by totiž v ideálním případě nekonečně moudrého plánovače simuloval trh. Ovšem jak jsme si mohli všichni vyzkoušet, žádný takový plánovač neexistuje. A dokonce ani existovat nemůže - žádný jedinec totiž není schopen získat veškeré informace potřebné ke správnému rozhodnutí. K tomu je totiž potřeba jeden z nejkomplikovanějších mechanismů, který vůbec známe. Tržní ceny. Nikdo pořádně neví, jak vznikají, a proto je ani nedokáže nikdo s jistotou předem určit. Jsou totiž vyjádřením nabídky a poptávky všech, kteří se rozhodli něco směnit za něco jiného. A právě ceny nejlépe signalizují, co je potřeba.

Dnes jsou ceny soukromých zubařů, nemajících smlouvu s pojišťovnou, značně vysoké. Ve skutečnosti jsou vysoké i ceny těch ostatních, ale kvůli jejich regulovaným mzdám to nepociťujeme v peněžence, ale v ústech - často musíme dlouhé měsíce čekat na volné místo v jejich plánovacích kalendářích. Problémem je, že tu existuje regulace v podobě státem hrazeného školství, která neumožňuje uspokojit poptávku po zubařích, ačkoliv studentů, kteří by se stomatologii rádi věnovali, je údajně dostatek. Jejich studium je totiž velmi drahé. A jak už v roce 1929 popsal ekonom Ludwig von Mises v knize Kritika intervencionismu, každá regulace vyvolá nezamýšlené a nechtěné důsledky, jimž je možno vyhnout se pouze dvěma způsoby. Buď regulaci zrušíme a necháme lidi svobodně se rozhodovat (= odstátníme školství a necháme fungovat ceny), nebo zavedeme další regulaci, která ovšem bude mít další nešťastné konsekvence, jež bude třeba dál řešit.

A ještě poznámka na konec - ODS se proti návrhu pana Kocába ostře ohradila. Až by se pomalu zdálo, že oni by nikdy problémy jedné regulace jinou regulací neřešili. Ovšem je to asi rok, co někteří ministři Topolánkovy vlády prezentovali svůj záměr učinit z práce načerno trestný čin. Opět šlo o vytloukání klínu klínem. Přitom by šlo celý problém nelegálních pracovníků řešit i opačně: snížit daně, omezit státní sociální a penzijní systém s tím, že kdo nespoří, nic nedostane (nebo dostane jen jakési nezbytné minimum), atd. A bylo by po problému. Neexistovala by práce načerno nebo nabílo. Kdo by pracoval, měl by, kdo by nepracoval, neměl. Problém černého pasažéra by se rázem rozplynul. A s ním i nutnost kriminalizovat ty, kteří chtějí pracovat, ale stát jim to neumožňuje.