My a Čína: Český hrdina pobil Popelku i Opičího krále

Na začátek malý kvíz: uhádnete, který typický český hrdina dětských příběhů nejvíc zaujal děti čínské? (Řešení na konci textu.) Dozvěděli jsme se to s kolegy cestou do přístavu Čching-tao na finále jachtingu v lůžkovém kupé nočního vlaku od čtyřleté dívenky a její matky. Byl to ovšem rébus, jako východisko jsme k němu měli pouze zkomolený výraz "modiago".

Jakmile se vyleze z olympijských koridorů, jimiž je novinář s ohledem na nabitý program her nezvratitelně svázán po většinu pobytu v dějišti her, vrátí se mu pocit normálnosti. Po deseti dnech je osvěžující. Jak blahodárně působí na smysly tak prostá věc (na pekingském nádraží ovšem ne zcela prostá komplikací), jako je najít správné nástupiště a zařadit se do davu cestujících, v neděli večer početného jako všude na světě.

Tak vzdálená země jako je Čína mě víc než většina evropských nutí přemýšlet o univerzálnosti, univerzalitě a taky unifikaci života. Znám kolegy, kteří léta cestují za sportem po světě, a přitom se ztratí během vlastní dovolené na Jadranu. Když se mají projít před večerním fotbalovým zápasem po městě, ať už je to Dublin, Palermo, nebo Minsk, se svíravým pocitem nahoře i dole vyhlížejí velké žluté "M" na střeše "tak trochu jiné restaurace".

Hledání onoho spásného "uni" v neznámém a jiném prostředí si ale nezaslouží posměch ani povýšenost. Je to hledání opěrných bodů. Potřeboval je i takový světák jako James Bond, i když se s nimi spokojil třeba v podobě pouhé informace místní spojky. A už věděl, co a jak.

Je to třeba infantilní, ale vzpomenu si na Bonda pokaždé ve chvíli, kdy mám v zahraničí náběh "chytit chaos". Agent 007 by si věděl rady, řeknu si, našel by svůj opěrný bod, něco známého, blízkého, podobného tomu, co znám z domova. V Číně, kde se angličtině na ulicích nedaří, natož pak čekat, že rozkvete v ústech otrávené paní u přepážky "Information desk", jeden opěrný bod odpadá. Předpokládat, že na sebe vezme podobu světelné tabule s odjezdy vlaků, je pro cizince v málo známé zemi totéž co víra hráče rulety, že právě teď padne nula.

Ztratit se na nádraží, místě svou podstatou univerzálním, byť mu z 99 procent vládne čínština, to by znamenalo zařadit se mezi beznadějné "jadranské" případy. Cestu do kupé, kam za námi záhy dorazily maminka s dcerou, jsme si přece jen proklestili včas a bez chaosu. Ukázalo se, že máme tu čest s kolegyní, zaměstnanou v mezinárodní rubrice pekingského deníku. Zcestovalou kolegyní.

Nejradši ze všech míst má Berlín, protože jí tam architektura v mnohém připomíná stavby jejího rodného města Čching-tao, kdysi přímořského letoviska německé koloniální říše. Bylo to tam - opěrný bod cizince daleko od domova.

A došlo i na univerzalitu. Ze záhadného slova "modiago" se vyklubalo volání "motýlku". Čínská holčička viděla ten kreslený film v původním znění, co se v něm říká, to si musela domyslet, a přece si ho oblíbila víc než Popelku, Sněhurku a Opičího krále. A tady je řešení malého kvízu: na motýlka v jednom z dílů nevolá nikdo jiný než krteček z dílny Zdeňka Millera.

Foto: Reuters