Falešná jasnost olympiád

Už je to třeba konečně říct – novodobá olympiáda nikdy nebyla idealistická akce. Od začátku, kdy baronu Pierru de Coubertinovi probliklo hlavou, že by bylo fajn převést řecký agón do podmínek moderních společností, bylo v tomhle nápadu zabudované komerční využití. Ostatně první olympiády byly spojené se světovými výstavami, které často přitahovaly větší pozornost než sportovní klání; až když Coubertin pochopil, že sport je byznys sám o sobě, vše se změnilo.

Hry výkonové společnosti

Ale k věci: tak jako se říká, že státy jsou takové, z jakých idejí vznikly, dá se podobně soudit o moderních olympiádách. Vše se odvíjí od motta, které velký baron dal novému hnutí do vínku: citius, altius, fortius - rychleji, výše, silněji. To není jenom heslo všech sportovců tělem i duší. Je to také slogan výkonové společnosti, kultury, která potřebuje neustále překonávat hranice možností, aby nemusela přemýšlet o tom, jaký všechno to hromadění, narůstání a překračování má smysl. A kdo tohle dokáže, zaslouží si vyznamenání, slávu a povýšení.

Povinně omluvné - "není důležité zvítězit, ale zúčastnit se" - bylo směšné už v baronově době. Kdo se účastnil, chtěl být vždy silnější, výš a dál, i kdyby to mělo být jen vzhledem ke svým předchozím osobním rekordům. Cílem je vyhrát, být slavný, udělat rekord, ne jenom "být u toho".

Komercionalizace olympijského sportu přirozeně vyrůstá z původní ideje novodobých her, která je poháněna stejným růstovým motorem jako byznys. A že se k obchodnímu využití olympiád časem přilepilo i využití politické, také není velké překvapení.

Zapomeňte na Řecko

Hry mají – od začátku měly mít - divadelní ráz. Je to především podívaná, show, která vyvolává emoce, mezi něž patří i nacionální cítění, hrdost na výkonnost vlastních borců, na umění vlastního národa. Nacistický režim v roce 1936 pouze dovedl do důsledků to, co viselo ve vzduchu. Ostatně z doby berlínských her si olympijské hnutí dodnes udržuje několik důležitých symbolů: zapálení olympijského ohně a následnou štafetu z Olympie do místa konání her; a potom olympijskou vesnici, symbol sportovní, lidské i mezinárodní pospolitosti. A vadí dnes někomu, že tyto novinky vznikly pod dohledem Vůdce?

Mediální doba patetickou rovinu her pouze umocnila. A tak se olympijský oheň podíval na Mount Everest a úvodní ceremoniál v Pekingu byl pro přenosy do celého světa počítačově upravován, protože špatné počasí by ubralo na kvalitě podívané. Číňané tím hry nijak nezneužívají. Pouze po svém naplňují staré heslo o rostoucích výkonech a velikostech, o překračování možností, které má lidské tělo, vnímání a cítění. Platí to pro celou pekingskou olympiádu, která vejde do dějin mnoha novými rekordy, jež se budou jen obtížně překonávat. Ale nakonec, jednou, snad, je někdo dostatečně snaživý, zaujatý a silný trumfne.

Olympiáda, lépe řečeno způsob, jakým se s ní ve veřejném a politickém diskursu pracuje, je typickou ukázkou moderního mýtu. Bojuje se za andělskou čistotu něčeho, co se od počátku jeví jako podivně kontaminované. Čistota, o níž se vede spor, je čistota vysněná. "Falešná jasnost je jen jiným výrazem mýtu," píšou Max Horkheimer a Theodor W. Adorno ve své pětašedesát let staré knize Dialektika osvícenství. O olympijské myšlence a její veřejné prezentaci a účelovému využívání to platí bezezbytku.

Ze všeho nejhorší je pak chvíle, kdy se olympiáda jako moderní idea začne protahovat do ještě idealističtějšího Řecka. Pošlapávají se pak ideály nejen moderní, ale dokonce i strarověké, ne-li všelidské, civilizační. A přitom existuje řada historických svědectví, která praví, že i řečtí sportovci byli zhusta placení profesionálové a že se jednotlivé soupeřící strany nerozpakovaly, když mohly pro vítězství a slávu využít podpůrného prostředku. Asterix polykající za asistence Obelixe na olympiádě kouzelný nápoj není žádná karikatura.

Idealistická skepse

Existují dvě možnosti, jak se vyrovnat se zhroucením ideje moderní olympiády. Je možné se vším všudy přijmout, že olympijské hry jsou jen výrazem hlavních pohybů uvnitř moderních společností. Vzít je jako velké emocionální a obchodní divadlo, které kromě zábavy přináší také očišťující plýtvání energií. A přestat je využívat jako morální beranidlo, protože tím prostě nemohou být.

Anebo je tu druhá možnost: s vědomím "falešné jasnosti" držet dál ideu krásných čistých olympiád, kde se bojuje jen o čest a slávu, o sport jako takový, protože nějaký ideál, byť mýtický, zkrátka potřebujeme. Pak se ovšem sluší přidat i více snahy o to, aby takový "ideál" nebyl hned tak na prodej.

První cesta sluší střízlivému rozumu mnohem víc. Ale i ten největší skeptik a rozumářský cynik musí při jasném vědomí přiznat, že občas zašilhá i po druhé cestě. Jak krásný by byl ideální svět vysněných olympiád...

                                           Psáno pro kulturní týdeník A2