Středočeské Milovice se po srpnu 1968 proměnily v uzavřený kus Sovětského svazu uprostřed Československa. Kaviár, šampaňské, ale také vlastní nemocnice, tiskárna a přímé vlaky i letové linky do Moskvy, to byly Milovice za normalizačního socializmu. Žilo zde několik desítek tisíc vojáků a jejich rodinných příslušníků, kteří zažívali veškerý možný myslitelný komfort. Ale než se město proměnilo ve výstavní perlu Rusů, byli tu českoslovenští vojáci.
Malé město vždy žilo z přítomnosti armády, celkem se jich zde vystřídalo pět od roku 1904, kdy zde vznikla první rakousko-uherská kasárna. V osudný rok 1968 vojenský prostor Milovice ovládala československá armáda. Sověti dorazili do zdejšího Výcvikového vojenského prostoru Milovice už 21. srpna. V kasárnách ale byli českoslovenští vojáci.
"Jako čerstvý absolvent Vysoké vojenské školy pozemního vojska trojnásobného hrdiny ČSSR a hrdiny Sovětského svazu armádního generála Ludvíka Svobody jsem byl povolán do Milovic, nástup jsem měl 23. srpna 1968,“ vzpomíná Miroslav Frehar, podplukovník ve výslužbě. Těsně před svým nástupem vybíral dovolenou ve svém rodišti ve Dvorcích na Bruntálsku, kde jej zastihla okupace. "Najednou se objevily polské tanky. Tak jsme se všichni vyvalili na náměstí a ptali se, co se děje. Řekli nám, že jsou tu na cvičení,“ popisuje. I přes obsazení Československa jako voják samozřejmě uposlechl rozkaz a o dva dny později dorazil na útvar do Milovic, aniž by tušil, co jej čeká.
"Dorazil jsem na nádraží, v ruce kufr a všude okolo sovětské tanky. Nechápal jsem, co se děje,“ dodává. V Milovicích došlo ke zvláštní situaci, kdy se vedle sebe ocitly dvě armády. Vojenský prostor byl československý, v kasárnách českoslovenští vojáci, ale všude okolo Sověti. Ti si Milovice "prohlédli“ už na jaře 1968, kdy se zde konalo velké vojenské cvičení. Ze strany Sovětů zřejmě sloužilo k rekognoskaci terénu před plánovanou okupací.
Do Milovic dorazila intervenční vojska v časných ranních hodinách 21. srpna. Všude okolo bylo rozmístěno dělostřelectvo a tanky, připravené vzdorovat případnému odporu. Toho se však Sověti nedočkali. Československá armáda zcela vyklidila pole. "Jen jsme hlídali kasárna, udržovali techniku a jezdili na brigády po okolí, žádná vojenská cvičení se nekonala,“ vzpomíná podplukovník Frehar. Krátce po osudném srpnovém dni začali českoslovenští vojáci odcházet z kasáren. Celkem odhod armády trval asi půl roku. "Sověti byli všude okolo, ale my se s nimi prakticky vůbec nepotkávali. My bydleli v kasárnách, oni ve stanech v okolních lesích,“ dodává. Většina vojáků byla převelena na Slovensko, pouze letectvo se přesunulo do Pardubic.
Sovětské Milovice
Kaviár, šampaňské a Gott
Sověti umístili v Milovicích velitelství Střední skupiny sovětských vojsk. Dislokovány zde byly tyto jednotky: 15. gardová tanková divize, 304. samostatný spojovací prapor směrových stanic, 75. samostatný prapor oprav strojní techniky, 1637. a 1639. samostatný stavební prapor, 651. samostatný prapor oprav tankové techniky, dále gardové motostřelecké pluky, velitelství 131. smíšené letecké divize a 114. stíhací letecký pluk. V Milovicích bylo největší množství vojáků a techniky v celém Československu.
Rusové si zde během pár let vybudovali samostatné město s vlastním zásobováním. Měli vlastní pekárny, jatka, ale také tiskárnu, která vydávala noviny Sovetskij soldat. Z malého města vyjížděly přímé vlaky do Moskvy, fungovalo i přímé letecké spojení. Sověti měli vlastní základní a střední školy, dokonce i nemocnici, zkrátka veškerý možný komfort. Ve zdejším Domě důstojníků koncertovaly tehdejší hvězdy jako Karel Gott, Helena Vondráčková nebo skupina Olympic.
Byly tu na tehdejší dobu velmi dobře zásobené obchody, které pro československé občany znamenaly nákupní ráj. Vojenský prostor totiž nebyl zcela uzavřený. Kdo chtěl, mohl na propustku dovnitř. "Jezdil jsem sem nakupovat pomeranče a banány pro děti, k dostání byl kaviár, šampaňské, ale i barevné televize nebo mikrovlnky,“ popisuje Pavel Hlaváč, ředitel Muzea Milovicka. Mezi okolními obyvateli a vojáky také fungoval čilý obchodní ruch, na nákup levné nafty pro následnou šmelinu se nechal leckdo zlákat. "Sice mi to místní zazlívají, ale mezi Rusy a lidmi z okolí byly dobré vztahy. Skoro každý na jejich přítomnosti nějak vydělal,“ dodává.
Ruiny, ruiny a matky s dětmi
Po odchodu sovětské armády v Milovicích zbylo obrovské množství nevyužitých prostor a spoustu vdavekchtivých Rusek prahnoucí po životě v novém kapitalistickém Československu. Pozůstatky někdejší slávy se ve městě dají najít dodnes. Ve městě zůstaly prázdné byty, školy, ale i správní budovy. Někdejší kulturní centrum s 661 místy pro diváky je využité jen zčásti, stejně tak i byty důstojníků a jejich rodin.
Vedle sebe stojí pastelově barevné domy plné rodin s mladými lidmi a rozbité budovy s vymlácenými okny po Sovětech. V lese občas vykoukne strážní budka. Kdo má opravdu hodně velké štěstí, objeví i zbytky munice. Přesto jsou Milovice městem matek s dětmi, snad skoro každý, kdo se sem přestěhuje si časem pořídí psa a dítě.
Obyvatelé někdejšího Sovětského svazu jsou ale v Milovicích zpátky. Ve městě už několik let probíhá velký stavební boom, a proto sem přicházejí ukrajinští dělníci. I kdysi významné muzeum bitvy na Dukle, které otevíral sám soudruh Gustáv Husák, se proměnilo v bytový dům s ukrajinskou uklízečkou.
Sovětské Milovice
