Latexové bradavky a spandexové trikoty v pekle adaptací

Položme si teď ty zcela nejzásadnější životní otázky: Existuje comicsový film? Co je při převodu do filmu nejtěžší? Kudy z toho ven? A co na to Batman? A to i když je samozřejmě naprosto zavádějící pokládat rovnítko mezi comics a superhrdiny. Na druhou stranu, na poli comicsových adaptací to zatím (dosti) sedí.

Comicsový věrozvěst a vydavatel Jiří Pavlovský (nakladatelství CREW – čtěte Krev, jinak se znemožníte!) v článku Comics ve filmu (in Živel 21/2002) napsal, že zásadním problémem je, cituji: „Náhrobní kámen filmařských snah nese jméno Postava. Kostýmovaný superhrdina, který na vás v comicsu působí impozantně, vypadá ve studené realitě filmového plátna spíš jako baleťák, který si o přestávce odskočil zkontrolovat věrnost svého partnera.“ Nic proti baleťákům, ale Jirka Pavlovský má (se superhrdiny) pravdu. V článku však zároveň poukazuje na způsob jak tu za#@%&*nou realitu obelstít. Přišel na to Tim Burton ve svých legendárních filmových adaptacích Batman (1989) a Batman se vrací (1992).

Jde to! Batmani Tima Burtona a Dick Tracy

Celou situaci naprosto převrátil. Uzpůsobil realitu Postavě a Batmanovi vybudoval geniálně nastylizované neogotické Gotham City, kde se několik bizarních postaviček s přehledem ztratí. Tento přístup zašel ještě dál u filmového Dicka Tracyho (1990), kde postavy i reálie již přímo fyzicky vypadají, jako by vypadly z obrazů comicsu! Jsou udělány přesně ve stylu kresby, jakým byl tehdy ztvárňován comicsový Dick Tracy (včetně barev a světelného tónování, které odpovídalo barvotiskovému koloringu danému tehdejším nedokonalým stylem novinového komerčního tisku).

Vraťme se ale k Batmanovi. Následující dva díly Batman navždy (1995) a Batman & Robin (1997) Joela Schumachera vypadají jako kombinace Burtona a Tracyho. Bohužel, protože Schumacher sice pochopil způsob, ale zvolil si špatný styl. Respektive dobu, když své adaptace pojal ve stylu 60. a 70. let, kdy byl Batman ten nejbarevnější, nejrozjuchanější přítel vašeho dospívajícího syna a kde se jeho superzábavným vesmírem pohybovaly takové zhůvěřilosti jako Batdog. To jednoduše v temných 90. letech nemohlo fungovat (zvlášť s ohledem na ty latexové bradavky na kostýmech).

A teď konečně přichází slibovaný Christopher Nolan a jeho poslední dvě batmanovské adaptace. Nolan totiž světu ukázal, že to jde i přesně obráceně a na truc všem škarohlídským vysmívačům ukázal, že kdyby někdo skutečně měl fungovat jako maskovaný mstitel v dnešním světě, nezbývá mu nic jiného, než to dělat právě jako Batman. Zároveň zasadil razantní kop do koulí i všem posměváčkům kostýmů a masek.

Kostýmy a masky – proč to bez nich nejde?

Zde krátká historická vsuvka. Víte, proč má Superman slipy přes kalhoty (nemá, ale vypadá to tak)? A proč většina superhrdinů nosí přiléhavé spandexové kostýmy? Superhrdinové (respektive hlavní masa jejich fanoušků a především šéfové velkých vydavatelských domů) jsou konzervativní, a proto se dodnes drží vzhledu Zlatého věku superhrdinů. Tedy doby od svého zrodu r. 1938 (vznik Supermana) do konce druhé světové války.

Autory comicsů byli tehdy převážně židovští tvůrci a není těžké nalézt paralelu mezi superschopnostmi hrdinů a starozákonními nadlidmi ala Samson. Těžší ovšem bylo, jak vizuálně poukázat na výjimečnost postav a odlišit je od masy obyčejných lidí. V té době ale autoři naštěstí nemuseli jít daleko, stačilo se podívat na nejbližší pouť a cirkusové svalovce, kteří nad hlavu zvedali gigantické papírové činky. A nosili přiléhavé trikoty. Ano, to je důvod, proč je dnes představitel posledního Supermana (který se vrací) Brandon Routh označován za největší gay ikonu současnosti. Protože poměřujeme našimi měřítky minulost, kdy bylo cool a trendy něco úplně jiného. A lidé také ještě znali sílu masek a kostýmů (dnes to zůstalo bohužel pouze ve wrestlingu).

Realita, která vás zlomí

Ale zpět k Nolanovu Batmanovi. Vzpomeňme na scénu z Batman začíná, kdy gangster prochází temnou uličkou a šlápne do oka smyčky. Ta ho ve zlomku sekundy vytáhne hlavou dolů desítky metrů do výšky, kde mu zvířecí monstrum začne hrdelním, zvířecím hlasem pokládat otázky. Gangster se okamžitě zlomí, pomočí a vyklopí všechno, co ví. Protože bez ohledu na nánosy výchovy a civilizace, když jde do tuhého, tak to, čemu se jinak smějeme (protože z toho máme strach), se stane velmi drtivým a přesvědčivým (protože z toho máme strach). A z brutální agresivní bytosti ve zvířecí masce v temné uličce se zvířecími způsoby se, s prominutím, pomočí většina z nás.

Rozdíl mezi Burtonovským a Nolanovským přístupem je skvěle vidět na podání Jokera u obou režisérů. Klasický Joker Jacka Nicholsona vypadá přesně jako naše představa tradičního šílence – je vlastně jistým způsobem zábavný a trhlý. Že ale jde skutečně jen o naši mediální představu ukazuje Joker Heatha Ledgera, který je skutečným šílencem podle příruček psychiatrie. I proto na něm není nic zábavného, jen děsivě mrazivého. Ostatně, aby byl Ledger schopen svou roli zahrát, použil něco podobného Stanislawského metodě, zavřel se na měsíc sám v bytě s příručkami o chování šílenců, zahrál a na následky role zemřel.

X-Men vs. Superman

Tento trend takzvaného zrealističťování hrdinů (ve skutečnosti jen objevování pomíjených skutečností) dnes následuje celé odvětví superhrdinských adaptací. Na první pohled je vidět právě (také) na kostýmech, kde zároveň ukazuje posun toho, jak vnímáme vizuální symboly dnes a dříve. Začali s tím X-Men (2000), což jen tak mimochodem byli právě oni, kteří nastartovali současný obrovský boom filmových převodů comicsů vydavatelství Marvel (X-Men, Spider-Man, Iron Man, Hulk, Fantastic Four…) a DC (Batman, Catwoman). Místo tradičních modro-žlutých válečnických barev přešli X-Meni na koženou čerň, která je pro naše oči nejen víc stylová, ale především funkční. Pod mediální masáží tvrďáků v černém dnes jednoduše více půjdeme do kolen před touhle barvou než osvědčenou starou klasikou našich praotců.

Existují ale i výjimky, například poslední Superman se vrací, kde na kostýmu hrdiny nebyla změněna ani čárka, a přesto, jak dokazuje scéna těsně po záchraně letadla, na jeho dokonalé ikonické působivosti to pranic neubírá. Skutečné symboly a ikony, když se ukáže jejich pravá podstata, mohou totiž mít i slipy přes kalhoty a nikdo neřekne ani kách.

Comicsové filmy neexistují?

Závěrem. Víte, proč prakticky neexistují tzv. comicsové filmy? Protože comics není žánr, styl, téma či druh kvality. Je formou. Ano, může být hudební film, který stojí převážně na hudební složce. A může být i comicsový film – když bude stát na vyprávěcích způsobech tohoto média (žádný takový neznám), nebo na zavedeném způsobu vizuální stylizace v určitém odvětví comicsu (Dick Tracy) nebo konkrétním dle (Sin City). Nebo, když bude pojednávat o comicsu samém. Jako American Splendor (česky Můj svět, 2003) o undergroundové comicsové scéně v USA, či Shyamalanův Vyvolený (2000), který se dotýká samé podstaty superhrdinů. Zbytek jsou jednoduše comicsové adaptace konkrétních děl či postav.

A jen tak mimochodem, jaký je váš/e nejoblíbenější film/y podle comicsů a proč? U mne vede V jako Vendeta, Temný rytíř, X-Men 2, Spider-Man 2, Iron Man. A znáte i nějaké bez superhrdinů?

Příští týden (podle vašich ohlasů) se pobavíme o obecných problémech adaptací čehokoliv, a nebo o: Comics, komiks, comix, comic(s)book, album, comicsový román aneb buďte cool, in a v obraze (jinak se znemožníte!).