Ještě donedávna byla škola pravidelným mediálním tématem pouze na začátku školního roku (roztomilí prvňáčci a pan prezident v některé z pražských škol) a potom až na jeho konci (vysvědčení a strach žáků z rodičovských trestů). V poslední době se ale zprávy o školství objevují stále častěji. Na základě neúprosné mediální logiky se samozřejmě jedná o skandály nebo jiné šokující případy: učitelka zmlátila žáka, žák zmlátil učitelku, pedagog sexuálně zneužíval studentky, žáky ve škole sledují kamery, kantor žáky ponižoval, odhalena falešná vysvědčení, maturita se dá koupit, učitelé stávkují, ... Škola základ mediálního života.
Ředitelům škol (obzvláště základních, kde je docházka povinná a v mnohém proto přináší stejné jevy jako dřívější branná povinnost) rozhodně nelze závidět prakticky každodenní vyšetřování případů šikany, drog, krádeží a vandalství, nově též zbraní a internetového pirátství. Ve druhé polovině prázdnin se některá média obšírněji věnovala problému zneužívání mobilních telefonů žáky při vyučování (například jako forma nápovědy nebo nahrávání reakcí učitele a jejich zveřejňování na internetu) a možnostem jeho řešení. Pomineme-li okrajové aspekty, můžeme si na tomto fenoménu školní mládeže, kterým mobilní telefony bezesporu jsou, ukázat některé podstatné skutečnosti a trendy naší současné školy - potažmo celé společnosti.
Děti a mládež se už bez mobilního telefonu prakticky neobejdou. S mobilem vyrostly, strašně ho potřebují (telefonování je ale zpravidla až to poslední, k čemu ho používají) a neumí bez něj žít. Jedná se o evidentní psychickou závislost. Psychologové a psychiatři: mobilizace! Je mnoho žáků, kteří nevydrží bez svého telefonu ani hodinu, podobně jako dítě ve školce bez své nejoblíbenější hračky. Komenský by se divil: škola hrou žáků s mobilem.
Důkazem předchozího tvrzení o závislosti je podle mého názoru (i podle mých vlastních učitelských zkušeností) skutečnost, že tím opravdu nejhorším - ale jediným účinným - trestem pro tyto děti je dočasně jim telefon odebrat. Tradičně udělované důtky a dvojky z chování se tomu nemohou ani zdaleka rovnat a jsou většině dotyčných školáků pro smích - stejně jako učitel, který jim používaný mobil na konci hodiny vrátí. Kdyby se dnes natáčela Cesta do hlubin študákovy duše II., byla by skříň v kabinetu nejspíš plná zabavených mobilů a z tlusté knihy by profesor citoval zachycené bizarní SMS...
Požadavek na zákonnou úpravu této situace, se kterým někteří učitelé ve zmíněném období přišli, potvrzuje další závažný jev: krizi autority učitele. Jistě nejde o jev izolovaný, měli bychom ho spíše chápat jako součást celkové krize autorit (rodiče, prarodiče, starší, nadřízení, policie, volení političtí zástupci, aj.). Učitel s přirozenou, ne zákonem nařízenou autoritou si s žákem používajícím v jeho hodině mobil nebo jinak narušujícím její průběh jistě poradí. Stačí mu k tomu školní řád, důslednost a ochota jít do případného konfliktu. Právně vzato je však proti cílené provokaci a aroganci některých školáků v podstatě bezmocný, oproti občanskoprávním přestupkům a trestným činům totiž nemůže spoléhat na pomoc policie a soudu (podle nedávných případů spíše naopak). Komenský by se podivil podruhé: škola hrou drzých žáků se slabými učiteli.
Chceme-li postihnout současné problémy české školy v širším kontextu, neměli bychom rozhodně opomenout evidentní trendy posledních let v oblasti rodinných vztahů. Dítě je totiž vždy obrazem své rodiny. A protože tradiční model rodiny prochází krizí, musí se její důsledky logicky projevit ve výchově a v následném chování dětí - tedy nejviditelněji ve škole. Nebo domnívá se snad někdo, že narůstající procento mimomanželských dětí (více než třetina), honba za kariérou na úkor rodiny nebo nejvyšší rozvodovost v Evropě se na problémovém chování našich školáků nepodílejí?
O krizi můžeme zřejmě začít hovořit také pokud jde o spolupráci rodiny se školou a postoj rodičů k učitelům. Kantoři ví nejlépe, že přibývá agresivních rodičů. Kromě toho, že často zakrývají absence svých dětí, obviňují učitele například z toho, že může za špatný výsledek jejich dítěte (úspěšné zvládnutí látky ostatními žáky je nezajímá), nebo že je na dítě příliš náročný (chtít po žácích něco vypracovat je v dnešní době všeobecné pohodlnosti skoro šikanováním). Přesto si učitelské povolání u nás dlouhodobě udržuje vysokou prestiž - je třetí nejváženější profesí po lékařích a vědcích. Zatím ...
Komenský by se divil i potřetí: škola hrou vabank. V současné české škole - především té základní - začíná jít o bytí či nebytí (ponechme na jinou diskuzi, zda v ní má jít o bití či nebití). Stávající učitelé stárnou a mladí téměř nenastupují. Neadekvátní platy a řada dalších zmiňovaných problémů vyhánějí ze školství především pedagogy - muže. Učí často neaprobovaní nebo nedostudovaní náhradníci, byrokracie spíše přibývá. A bude ještě hůř, až se i drzost a vyzývavost části porevoluční generace (výsledek značně zdeformované podoby naší demokracie: práva a svobody ano, povinnosti ne) projeví naplno. Co tedy s tím?
"Jen šílenec nebo světec by šel dělat učitele" - tak zakončil úvodník internetového deníku Neviditelný pes (1.srpna 2008) jeho autor. Souhlasím a doplňuji: jen šílenec nebo světec by ze školství neodešel. Nám, kteří ještě ve školství zůstáváme, nezbývá (kromě víry v odpovídající finanční ohodnocení) než chodit do školy kvůli těm, jenž se vzdělávat chtějí a jsou slušní. Pokud se nám to podaří, aniž přitom zešílíme, můžeme po pracovní době sledovat v zrcadle, zda se nám už vytváří svatozář.
Foto: archiv HN
