Jak (ne)zlevnit proud? Tarifem Tádžikistán!

Zatímco si průměrný Tádžik za svůj plat může koupit šest megawatthodin laciné silové elektřiny, občan České republiky zvládne se svými příjmy čtrnáct MWh té drahé. Podstatnou vadou na kráse je, že v nejbližším státě s levnou elektřinou v rámci naší zemské polokoule se zásuvky velmi často odmlčí i na několik hodin.

Žaloby, nadávky, dokonce skládání velmi frustrovaných písní, tím vším se lidé brání tomu, jak je my zlí čezáci škubeme. Stáváme se symbolem zla a není divu, že i v našich duších se čas od času klubou nezdravé emoce. Jde často o pocity, které se dokonce neslučují se slušností.  Ta je přitom pilířem našich firemních principů.

Vybít si vztek nemůžeme vůbec, psaním můžeme alespoň tlumit lítost nad tím, že nikdo nechce slyšet pravdu, že nikoho nezajímají argumenty, že se nikdo nesnaží poctivě se ve složitém předmětu našeho podnikání alespoň trochu vyznat, že nikdo při nadávání na ceny ještě ani nenaznačil, jak bychom se je měli pokusit snížit. My víme, že to dělat nesmíme a nemůžeme. A to nám navíc mohou lidé například na Slovensku nebo Maďarsku nízké ceny elektřiny ještě závidět.

Není láce jako láce

Napadlo mne tedy pokusit se stvořit autorovi písně: „ČEZ, a.s. noční můra, denní běs“ a podobným naštvaným jedincům produkt, který by snad šel prosadit a díky kterému by dostali to, co chtějí – laciný proud.

Nejbližší stát s opravdu levnou elektřinou na naší polokouli je Tádžikistán, za MW silové elektřiny se platí šestkrát méně než u nás. Potíž je v tom, že zásuvky se velmi často odmlčí i na několik hodin. V zemi je energetická krize, sami vyrábějí málo a při rostoucí ceně plynu není odkud za takové peníze dovážet. Přitom si Tádžik za svůj plat může koupit šest megawatthodin laciné silové elektřiny, Čech čtrnáct té drahé.

Zaveďme tedy pro silovou elektřinu tarif „Tádžikistán“, myslel jsem si. Cena u něho bude stejná jako tam a stejně tak budeme elektřinu jeho uživatelům vypínat podle informací z této středoasijské země. Nepůjde-li proud Tádžikovi, nepůjde ani tomu, kdo si zvolí tarif Tádžikistán. Za distribuci se platí normálně, její cena je regulovaná státem a nikdo nás za ni ani nepeskuje.

To znamená, že oproti normálním cenám u nás ušetří takovýto zákazník za každou kilowatthodinu 1,60, při průměrné spotřebě zhruba čtyři a půl tisíce korun za rok. Od této úspory je třeba odečíst náklady na petrolej či svíčky, na zábavu, která nahradí elektroniku, na častější opravy spotřebičů, na náhradu za potraviny, které se zkazí při delším odpojení lednice. Mnohem dražší alternativou jsou zálohovací baterie. Výsledná úspora by tak činila ročně něco mezi 0 – 3000 Kč, pro leckoho by možná byly velkým přínosem samotné časté večery bez elektřiny, což ale nelze penězi vyčíslitJ

Realita rychlejší než sny

Než jsem to stačil navrhnout, přišla z Tádžikistánu zprávu, že vláda musí zdražit na dvojnásobek. To by už obě hranice intervalu úspor posunulo o šest set korun níž. Což o to, úspora pro někoho stále ucházející. Vláda ale zároveň dodala, že pokud to bude nutné pro přilákání investorů ochotných stavět v zemi elektrárny, bude zdražovat i nadále, dokonce možná znovu zdvojnásobovat. Při nejhorším už na jaře.

Pak už by neušetřil nikdo, ale vypínat by se muselo i nadále. Elektrárnu za týden nepostavíte. Z původního naprosto seriózního návrhu zbývá jen trocha blogování. Chápu, že leckdo zanadává, že srovnávat nás se Střední Ásií není fér. Na druhou stranu blíž k nám neexistuje příklad země, která by se pokoušela držet ceny elektřiny tak vzdálené ekonomické situaci. A právě po tom přece mnozí volají. Stejně pochybuji, že by si objednali původní tarif Tádžikistán. A co Vy?

Martin Sobotka, mediální útvar ČEZ, a. s.