Ženy jsou jenom ženy, ale (comicsové) adaptace… to je UMĚNÍ! Nesouhlasíte? Ženy přece rozebíráme pořád, ale adaptace (čehokoliv) jsou cílem zapálených diskusí nepochybně stejně dlouho. Nevěříte?

 

Dobře děláte, že nevěříte. S vaším kritickým myšlením je to naštěstí dobré. Ale jinak doufám, že máte umění a zábavu nadevše. Protože o tom jsou adaptace především.

 

Proč film pohltí všechno?

V dnešních časech se už dávno umělecká fikce stala reálnější než ulice měst, po nichž kráčíme. A v jistém smyslu (nikoliv apriori špatném) samo umění kráčí cestou nejmenšího odporu. Položili jste si někdy otázku, proč film a televize tak bezkonkurenčně snadno válcují ostatní umělecké formy (literaturu, comics, divadlo atd.)? Je to pouze otázka náročnosti percepce. Zatímco např. při četbě literatury musí text projít přes vědomá centra mozku, která jednotlivá písmena (symboly) překódují ve významy, film působí přímo na podvědomí. Což je energeticky mnohem méně náročné. A proto když přijdete domů unavení z práce či školy, otevřete si knihu/comics, nebo pustíte film/televizi?

Proto to kvalitní a zajímavé je dnes masově převáděno z energeticky náročných uměleckých forem do přístupnějšího filmu. Druhým důvodem je čas. Jeho nedostatek, který vede k tendenci ho co nejefektivněji využívat. A filmy zaberou málo času. Navíc takové kino je skvělým socializačním prostředkem – jít do něj s přáteli je skupinová zábava, která utužuje vzájemné kamarádské/partnerské vztahy. A pro svou přitažlivost je film schopen propojit nejen malé hloučky, ale kompletní sociální skupiny, státy a dokonce celý svět. Vytváří nové kolektivní nevědomí lidstva, slavné snímky známe „všichni“, jsou naším pojítkem s okolím a skvělým tématem pro konverzaci, kterou si ujasňujeme naši pozici v tomto světě.

Proto se tak často adaptuje do filmu, že o jiných než filmových adaptacích téměř neslyšíme. Vzniká množství odpadu, ale i skvělé kousky. Jakou ale znáte dobrou adaptaci filmu do beletrie?

 

„Prachy to spraví,“ řekl producent

Obecný problém adaptací spočívá v syndromu „nějak to vykrademe, však prachy to spraví“. Dobrou ukázkou je adaptace slavné comicsové série Soudce Dredd. Jde o kmenovou postavu britského časopisu 2000 AD, který je proslavený drsností, krutostí, cynickým pohledem na svět a často kořeněný pořádně černým humorem. Hrdinové časopisu se někdy ještě drží toho, jak chápeme realitu (např. Slaine), častěji ji už ale dávno opustili a přes pokřivenou masku násilí a suchého vtipu glosují nás i popkulturu. Co si taky myslet o postkatastrofickém světě, kde bylo lidstvo nuceno se nastěhovat do gigantických magapolí. Následný všudypřítomný zločin vedl k vytvoření Soudců, kteří jsou policisty, porotou i katem v jedné osobě a udržují pořádek přímo v ulicích. Dredd (přesmyčka anglického dread, hrůza, děs) je nejlepší z nich. Nejvýkonnější, s trestním zákoníkem místo mozku. Za přecházení na červenou vám ustřelí nohy a doprovodí to lakonickou hláškou – a to jste ještě měli štěstí.

Film z r. 1995 se Sylvestrem Stallonem se prvních několik minut drží v této zábavně-kruté notě, aby pak hrdina prozřel a začal prosazovat demokratické hodnoty. Hnus! Ne však proto, že je z něj demokrat či že byla naprosto převrácena sama postava. (Jak ukázal snímek Wanted – comics vyšel v českém překladu jako Mrtvý nebo živý – můžete zcela změnit postavu i filosofii světa a výsledek bude stejně kvalitní – akorát jiný). Hlavní problém tedy spočívá v tom, že díla, která se vymykají z hlavního proudu, díla nesoucí jiné myšlenky, díla hluboká i zvláštní jsou předělána podle záměru filmového producenta, který se povětšinou řídí pouze snahou vydělat, tedy prodat výsledný produkt divákovi s co nejmenším společným jmenovatelem. Jinak řečeno úplně všem.

 

Punk vs. komerce

Smutná je krátkozrakost tohoto počínání, protože náročnost běžného diváka stále vzrůstá a tak jako tak, kvalitní filmy jdou prodat mase bez problémů (když se tvůrcům chce – Pulp Fiction, Zachraňte vojína Ryana, Americká krása, Titanic etc.). Především ale tento postup vede k filmové lobotomizaci, jsou hledána co nejjednodušší, mnohdy tedy co nejhloupější a celkově nekvalitní řešení vystavění a podání snímku. Zápletka, příběh, herci, vše je semleto na kaši, kterou může být nakrmen vlastně každý.

Při převodu comicsů je to zvláště zjevné, protože velmi nízká (v porovnání s filmem) finanční náročnost tvorby umožňuje velkou tvůrčí svobodu (a to dokonce i u mainstreamového comicsu). Film je drahý, musí se zaplatit, proto svoboda jeho tvůrců je podstatně menší. Dobře to ilustruje obecný zákon komerce.

Naštěstí zákony většinového chování už dnes nejdou jediné. Od doby punku vzniklo množství „subkultur“ s velkým množstvím příznivců, kteří na svět nahlíží jinak a čekají od něj něco jiného než „běžný občan“. Proto jim lze prodat snímky, které se od mainstreamu poměrně odlišují. To nyní vede k chystané vlně adaptací comicsů, které nejsou středoproudově krotké. Některá „tabu“ s kterými si nezávislí tvůrci dávno nelámou hlavu však přesto zatím zůstávají zachována (opět Wanted, který si dělá prdel ze stáda, ale v comicsu to bylo stokrát horší).

 

Sin City – jde se zavděčit fanouškům?

Další problém se jmenuje… fanoušci. Je starou pravdou, že při hodnocení adaptací je nutné dílo pojmout ze dvou hledisek – kvalita adaptace a kvalita výsledku jako takového. Přičemž fanoušci dělají problémy podle míry své zapálenosti. Sami si uvědomte – když fandíte předloze jen mírně, adaptace vás nerozhází. Když jste ale zažraní hltači předlohy… která její adaptace vám nevadila? Jde tu vlastně o jedinou věc. Fanoušci si přejí, aby adaptace nic neměnila a pokud možno naprosto přesně vystihla jejich osobní představu o originálu. Proto byl učiněn experiment.

Filmové Sin City je comicsu věrné, jak to jen rozdíl ve způsobu vyprávění obou médií umožňuje (např. byly podstatně zkráceny monology hlavních hrdinů, jejichž délku by na plátně vydýchal jen málokdo). Jinak ale, co scéna v comicsu, to téměř scéna ve filmu. Splněný sen fanouška. A výsledek. Z hlediska skutečného milovníka předlohy popravdě zbytečný. Důvod?

Film jen podal znovu to, co už jste důvěrně znali. Ano, je pěkné vidět rozpohybovánu svou srdcovou záležitost, ale to je všechno. Nic navíc, pouze to, co už známe, v médiu, které nám ale tolik nevyhovuje. Každému totiž, pokud jde o způsob předkládání příběhu, optimálně vychází vstříc něco jiného – většině lidí film, někomu beletrie, mně comics.

Co mohlo skutečně potěšit, je snaha o podobnou vizuální stylizaci filmového Sin City jakou vlastní i předloha. Jenže nakonec na plátně stejně byli živí herci, nikoliv původní kresba. Proto by bylo pěkné, kdyby konečně Západ odhodil předsudky vůči animaci a začal tvořit kreslené filmy pro dospělé. Optimální zvláště pro adaptace comicsů, protože rozdíl mezi hraným a animovaným filmem je skutečně obrovský. K tomu ale zas někdy příště.

 

Co zbývá? Prostá cesta géniů

Konečně zbývá poslední cesta, jíž ale kráčí jen nemnozí. Cesta pochopení předlohy a následného stvoření něčeho úplně nového v jejím duchu. Jednoduché, že? Bohužel když se řekne adaptace, scénáristé mají většinou pocit, že to není skutečná práce, vždyť adaptovat něco je mnohem snazší než vytvářet na zeleném drnu. Nemusíte nic vymýšlet, jednoduše obšlehnete předlohu a vrazíte ji do nějakého pěkného vyzkoušeného rámce. Tohle ale právě vede k prvnímu příkladu „nějak to vykrademe, však prachy to spraví“. Protože převést něco zavedeného do nového obsahu je ve skutečnosti těžší, než si něco nového vymyslet. Musíte se držet v jasných intencích předlohy a nemůžete si dovolit použít něco jiného, jen abyste překlenuly problém, když vám vše nechce správně zapadnout do příběhu.

Již zmiňovaný Batman začíná a Temný rytíř (zde a zde) jsou skvělou ukázkou přístupu pochopit předlohu a vytvořit k ní zbrusu nový příběh. Jistě, nějaké změny se najdou, ale slavní comicsoví hrdinové už byli ve své kreslené podobě interpretováni a předkládáni čtenářům desítkami odlišných způsobů.

Další zajímavostí je druhý Hellboy: Zlatá armáda (do kin už ve čtvrtek), který je typickou ukázkou díla vizionářského, originálně svého režiséra. Vizuálně to není Hellboy, jak ho známe z kreseb autora předlohy Mika Mignoly, ale režisér Guillermo del Toro (vzpomeňme na monstra z jeho Faunova labyrintu). A to je velmi osvěžující přístup, zvlášť když velcí režiséři méně často zklamou (bohužel tento Hellboy je trochu problém).

A konečně někdy se stačí „jen“ věrně držet geniální předlohy, mírně ji pozměnit, vyškrtat méně podstatné, ale zachovat skutečné jádro – a máte ne sice geniální, ale skvělý film (V jako Vendeta). A to popravdě stačí.

 

Příští týden si můžete vybrat. Piště do komentářů zda radši avizovaný Comics, komiks, comix, comic(s)book, album a comicsový román. Nebo zamyšlení proč většina lidí tohoto státu je comicsově negramotná a co to tedy znamená „číst“ comics a jak tato umělecká forma vlastně funguje.